II.ÚS 2069/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2069/15 ze dne 25. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 26 Cdo 4523/2014-343 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2013 č. j. 19 Co 10/2012-289, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Pavlíny Janečkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Pro posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis pod sp. zn. 9 C 556/2009 vedený u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). Ze spisového materiálu se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 9. 2011 byla stěžovateli ve výroku I. uložena povinnost vyklidit byt č. X1 v domě č. p. X2 v ulici Z. poté, co mu vedlejší účastnice zajistí náhradní ubytování. Ve výroku II. pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud v průběhu dokazování zjistil, že dne 29. 3. 1995 byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností, na základě níž mělo dojít k převodu majetkové účasti převádějícího na stěžovatele. Ve smlouvě bylo zároveň uvedeno, že smlouvu předloží vedlejší účastnice družstvu nejpozději do 15 dnů od jejího uzavření, pokud se účastníci smlouvy nedohodnou jinak. Smlouva ze dne 29. 3. 2015 však nakonec nebyla družstvu předložena, jelikož mu byla předložena smlouva uzavřená dne 19. 6. 1995, na jejímž základě družstvo Budovatel vyslovilo souhlas s výměnou bytů dne 22. 6. 1995. Na základě této smlouvy došlo k přechodu členských práv a povinností na vedlejší účastnici. Souhlas s výměnou bytů za družstvo Budovatel učinil předseda družstva. Okresní soud zároveň vedlejší účastnici uložil, aby stěžovateli zajistila před vyklizením bytu bytovou náhradu. 3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak vedlejší účastnice, tak i stěžovatel. Odvolání projednal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 19 Co 10/2012-194 rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlas s výměnou bytů ze dne 22. 6. 1995 za družstvo učinil toliko jeho předseda, byť ustanovení § 243 odst. 3 obchodního zákoníku vyžaduje podpis nejméně dvěma členy představenstva. Krajský soud tedy uzavřel, že daný úkon je absolutně neplatný, a že tudíž s vedlejší účastnicí nebyla platně uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu. Vedlejší účastnice tedy dle závěrů krajského soudu není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu vůči stěžovateli. Pokud jde o výrok II., pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a krajský soud svým výrokem III. uznal vedlejší účastnici povinnou nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 5 090 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku podala dovolání vedlejší účastnice. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 č. j. 26 Cdo 3203/2012-237 rozsudek krajského soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 19 Co 10/2012-194 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud k rozsudku odvolacího soudu uvedl, že z jeho odůvodnění a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku aktivní legitimace vedlejší účastnice odlišně od soudu prvního stupně, neboť dospěl k jinému právnímu závěru o platnosti dohody o výměně bytu a aniž by vyzval vedlejší účastnici k doplnění tvrzení, zda se stala nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva, na základě jiných skutečností změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dále pak dovolací soud uvedl, že odvolací soud se při svém závěru o nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice zabýval pouze neplatností písemného souhlasu bytového družstva s výměnou podle § 715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nezabýval se již dalšími skutečnostmi, jež byly v řízení zjištěny a které by případně mohly vést k závěru, že vedlejší účastnice je výlučnou nájemkyní předmětného bytu, a je proto ve sporu aktivně legitimována (zejména uzavřením nájemní smlouvy), a ani vedlejší účastnici, pokud měl za to, že tato tvrzení či důkazy nejsou dostatečné, nevyzval k jejich doplnění. Z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, proč tak odvolací soud neučinil. Dle názoru dovolacího soudu tedy odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takto zhodnotil dovolací soud, že posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, předmětný byt je bytem družstevním, přesto se odvolací soud nijak nezabýval tím, zda došlo i k převodu členství v bytovém družstvu a v návaznosti na to k platnému uzavření nájemní smlouvy vedlejší účastnice k předmětnému bytu. Nezabýval se ani tím, zda výměna bytu včetně souhlasu družstva, nebyla upravena ve stanovách družstva, případně zda s ohledem na tvrzení účastníků mohlo dojít k vydržení členského podílu vedlejší účastnicí. 5. Krajský soud následně na základě závazného právního názoru dovolacího soudu vyzval účastníky řízení k doplnění svých tvrzení v souladu s § 118a občanského soudního řádu a rovněž vyzval vedlejší účastnici, nechť předloží stanovy družstva z doby, kdy k výměně bytu došlo. Krajský soud tedy doplnil v souladu s pokyny Nejvyššího soudu dokazování. Na základě doplněného dokazování vzal krajský soud za prokázané, že dohodou o výměně bytů ze dne 19. 6. 1995 uzavřenou mezi Josefem Pastyříkem, Zdeňkou Pastyříkovou a vedlejší účastnicí došlo zároveň na základě čl. 5 této dohody k převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Předseda daného družstva vyslovil písemný souhlas s touto výměnou, což je náležitost vyplývající z tehdejších stanov družstva. K převodu práv a povinností došlo dnem uskutečnění výměny bytů, která nastala dne 12. 7. 1995. Tento den zároveň vedlejší účastnice uzavřela s družstvem nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Vedlejší účastnice uzavřela manželství se stěžovatelem až dne 20. 10. 1995, čímž vzniklo stěžovateli právo společného nájmu k předmětnému bytu. Stěžovatel se však nestal členem družstva vzhledem k ustanovení § 705 odst. 2 občanského zákoníku. Na základě takto doplněného dokazování bylo zcela nepochybně prokázáno, že vedlejší účastnice je aktivně legitimována k žalobě na vyklizení předmětného bytu, neboť nabyla práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství se stěžovatelem. Po rozvodu manželství se stěžovatelem zaniklo právo společného nájmu bytu a toto právo byt užívat zůstalo pouze vedlejší účastnici, neboť tato nabyla práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V souladu s takto zjištěným skutkovým stavem tedy krajský soud rozhodl rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je povinen vyklidit předmětný družstevní byt, bez povinnosti vedlejší účastnice zajistit stěžovateli náhradní ubytování, neboť bylo v průběhu dokazování prokázáno, že stěžovatel je spolu se svou stávající manželkou společným nájemcem bytu v Dobřichovicích. 6. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné dle § 237 občanského soudního řádu odmítl, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvodu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, přičemž v napadeném usnesení odkazuje na obsáhlou dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce účinnosti dohody o převodu členských práv a povinností a její formy. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel uvádí, že v celém dosavadním řízení namítá existenci dvou nabývacích titulů k totožnému právu. Obecné soudy ve věci vydaly pět meritorních rozhodnutí, aniž by se vztahem těchto dvou titulů vůbec zabývaly. Stěžovatel se totiž domnívá, že členem družstva je on, tedy nikoliv vedlejší účastnice, neboť on sám uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností již dne 29. 3. 1995, tj. několik měsíců předtím než vedlejší účastnice. 8. Stěžovatel namítá, že dovolací soud nesprávně posoudil právní otázku, kterou vznesl stěžovatel. Podstata jeho sporu totiž nespočívá v tom, zda je třeba dohodu uzavřenou dle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), předlož