II.ÚS 2071/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2071/15 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ASPERA, spol. s r. o., se sídlem Dubičné 104, Rudolfov, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2015, č. j. 8 Co 105/2015-184, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 1. 2015, č. j. 41 C 117/2012-149, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 13. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť soudy nezabránily tomu, aby žalovaná strana využila své vlastnictví na újmu práv stěžovatelky. 2. V řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti se stěžovatelka žalobou domáhala, aby bylo určeno, že akceptace kupní smlouvy a dědická dohoda (schválená soudem) mezi Ing. Jiřím Šigutou (dlužníkem stěžovatelky) a jeho sestrou Janou Daňkovou (v řízení před obecnými soudy žalovanou) jsou vůči stěžovatelce neúčinné (zmíněnou smlouvou i dohodou totiž Ing. Šiguta převedl v napadených rozhodnutích specifikované nemovitosti na svoji sestru). Žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že má vůči dlužníkovi Ing. Jiřímu Šigutovi pohledávku ve výši 1.899.142 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu. Proti dlužníkovi byla následně zahájena exekuce, nicméně v mezidobí byl soudem zjištěn úpadek dlužníka a současně mu bylo povoleno oddlužení. Stěžovatelka přitom svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, neboť takovýto postup vzhledem k výše uvedeným majetkovým transferům mezi dlužníkem a jeho sestrou nepovažovala za racionální. Z toho důvodu raději využila institutu odporovatelnosti právním úkonům podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 10. 12. 2012, č. j. 41 Co 17/2012-76, řízení zastavil. Podle okresního soudu totiž stěžovatelka měla svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by byl oprávněn podat odpůrčí žalobu insolvenční správce a v případě úspěšnosti této žaloby by byly poměrně uspokojeni všichni věřitelé. Zákon však prý neumožňuje samostatné projednání odpůrčí žaloby, jíž byl rozporován úkon dlužníka v insolvenčním řízení, neboť by takovým způsobem došlo k obcházení insolvenčního řízení a ke zkrácení práv ostatních věřitelů. Proto nebyly podle soudu splněny podmínky řízení v dané věci. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 4. 2013, č. j. 8 Co 210/2013-92, citované snesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Po zahájení insolvenčního řízení totiž může podle názoru krajského soudu odporovat právním úkonům dlužníka [jak vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] pouze insolvenční správce a proto nelze projednat odpůrčí žalobu podanou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku. 5. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 21 Cdo 2299/2013-131, naposledy citovaná usnesení okresního soudu a krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a občanského zákoníku bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o prohlášení úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své pohledávky z majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného. Naopak z ustanovení § 239 odst. 1 věta druhá a § 243 insolvenčního zákona dovodil, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a občanského zákoníku ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení až do jeho skončení pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy v řízení o odpůrčí žalobě podané podle občanského zákoníku nastává stav obdobný jako při přerušení řízení. To podle Nejvyššího soudu znamená, že plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a jestliže tyto pohledávky náleží ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona do majetkové podstaty. Nemožnost namítat neúčinnost podle občanského zákoníku během insolvenčního řízení plyne ostatně i z toho, že je to insolvenční správce, který může podat speciální odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku. Naznačená prekluze odpůrčího nároku insolvenčního správce pak slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. V projednávané věci soud tedy uzavřel, že řízení o odpůrčí žalobě podané věřitelem podle ustanovení § 42a občanského zákoníku v době po zahájení insolvenčního řízení nepodléhá žádnému omezení ze strany insolvenčního zákona v tom smyslu, že zde neexistuje nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo možné řízení o odpůrčí žalobě podle občanského zákoníku zastavit, jak to nesprávně dovodil okresní a krajský soud. 6. V návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu rozhodl okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu nemá stěžovatelka jako věřitel v době po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby podle § 42a občanského zákoníku, když rovněž v souladu s ustanovením § 5 písm. d) insolvenčního zákona jsou věřitelé povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení svých pohledávek mimo insolvenční řízení (ledaže by to dovoloval zákon). Nadto byl Ing. Šiguta v jiném soudním řízení osvobozen od placení pohledávek věřitelů v rozsahu, ve kterém k okamžiku rozhodování tohoto soudu doposud nebyly uspokojeny, a to včetně pohledávek těch věřitelů, jež své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tento právní závěr okresního soudu potvrdil. 7. Stěžovatelka s citovaným výkladem vztahu mezi odpůrčí žalobou podle občanského zákoníku a podle insolvenčního zákona nesouhlasí, když (avšak bez jakékoliv ústavněprávní argumentace - pozn. Ústavního soudu) dovozuje, že právní hodnocení věci učiněné obecnými soudy je značně nepřiléhavé. Soudy totiž podle stěžovatelky přehlédly, že k naříkatelným úkonům, jež stěžovatelka napadala žalobou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, došlo před zahájením insolvenčního řízení (z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že kupní smlouva i dědická dohoda byly uzavřeny v roce 2010 a úpadek byl u dlužníka soudem zjištěn v roce 2011), proto nemovitosti, k nimž se vztahovala žaloba stěžovatelky, nebyly a ani nemohly být majetkem spadajícím do majetkové podstaty. Nad tento rámec stěžovatelka uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná v řízení o ústavní stížnosti již nyní, bez nutnosti opětovného podání dovolání. Domnívá se totiž, že by opakované podání dovolání v daném případě nebylo efektivním opravným prostředkem ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze totiž předpokládat, že by dovolací soud své právní stanovisko jakkoliv zrevidoval a v novém dovolacím rozhodnutí rozhodl jinak, než učinil dříve (viz výše). 8. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah princ