II.ÚS 2095/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2095/07 ze dne 9. 1. 2008 N 7/48 SbNU 57 Objektivně splnitelná povinnost plátce daně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 2095/07 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007 č. j. 7 Afs 117/2006-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006 č. j. 8 Ca 257/2004-85 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 9. 2004 č. j. FŘ-9123/13/04, vydaným ve věci platebního výměru finančního úřadu, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši nadměrného odpočtu 46 773 Kč. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007 č. j. 7 Afs 117/2006-119, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006 č. j. 8 Ca 257/2004-85 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 9. 2004 č. j. FŘ-9123/13/04 se ruší. Odůvodnění Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byla zamítnuta žaloba proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství, jež nevyhovělo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10, a to platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002 ve výši nadměrného odpočtu 46 773 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neprovedením napadených důkazů a neobjektivními závěry přijatými v průběhu daňového a soudního řízení mu byla odňata možnost důkazními prostředky vyvrátit chybný závěr správce daně. Stěžovatel má za to, že skutkový stav zjištěný v průběhu jednotlivých řízení je v nesouladu s právními závěry správních a soudních orgánů. Konkrétní námitky stěžovatele směřují proti odmítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k ověření pravosti podpisu Z. L. na relevantních účetních a daňových dokladech a nevyhovění návrhu na provedení důkazu výpisem telefonických hovorů uskutečněných mezi ním a Z. L. s odůvodněním, že by nebyl způsobilý prokázat uskutečnění zdanitelného plnění. Tyto důkazy však byly jediné způsobilé nahradit výslech zemřelého Z. L. Stěžovatel uvádí, že z jeho strany byly předloženy všechny relevantní doklady a navrženi svědci, kteří byli s danou věcí obeznámeni. Jeho účetnictví nebylo nikdy zpochybněno. Správní orgány a následně soudy bezmyšlenkovitou aplikací zásady, že zdanitelná plnění musejí být v daňovém řízení prokázána skutečně, a nikoliv jen na základě předložených daňových dokladů, navodily stav, kdy uskutečnění zdanitelného plnění by nebylo možné prokázat v téměř žádném případě. Správní i soudní orgány ve snaze zjistit skutečný stav postupovaly příliš formálně, neodůvodněně odmítly zohlednit výjimečnost stěžovatelova případu a postupovat s ním v úzké součinnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu Ústavní soud zjistil následující: V říjnu 2002 bylo zahájeno správcem daně vytýkací řízení ve smyslu ustanovení § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), jehož důvodem byla značná odlišnost objemu uskutečněných zdanitelných plnění na podkladě daňového přiznání za srpen 2002 od částek stěžovatelem běžně uváděných v předcházejících daňových přiznáních. V rámci šetření správce daně prověřoval zdanitelné plnění na základě předložených daňových dokladů vystavených dodavatelem JUWO, spol. s r. o., (dále jen "JUWO"), přičemž prostřednictvím dožádání od místně příslušného správce daně zjistil, že tento dodavatel se na adrese sídla uvedeného v obchodním rejstříku nevyskytuje a na uvedené adrese je byt rodičů jediného jednatele a společníka společnosti JUWO Z. L. Pokusy o ověření, zda tento dodavatel provedl ve prospěch stěžovatele zdanitelná plnění podle předložených daňových dokladů, nebyly úspěšné. Jednateli a společníkovi společnosti JUWO se nepodařilo doručit písemnosti ani ho předvést Policií České republiky. (Ústavní soud dodává, že posléze bylo zjištěno úmrtí Z. L. v květnu 2003.) Správce daně proto zaslal podle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. stěžovateli výzvu k prokázání těch skutečností, které sám tvrdil. Po provedeném šetření správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty") nárok na odpočet daně, neboť nebylo prokázáno, kým bylo zboží dodáno a komu byla vyplacena hotovost. K odvolání stěžovatele finanční ředitelství doplnilo dokazování a ztotožnilo se se závěrem správce daně, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění od plátce uvedeného v daňovém dokladu. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na námitky stěžovatele týkající se nedostatků v dokazování na straně daňových orgánů uvedl, že důkazní povinnost v daňovém řízení stíhá toho, kdo tvrdí určité skutečnosti. Tímto subjektem je stěžovatel, a bylo proto jeho povinností prokázat, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo, a za tím účelem i navrhnout důkazy. Jelikož stěžovatel svá tvrzení v daňovém řízení neprokázal, nemohlo ani dojít k přechodu důkazního břemene na správce daně. Dle soudu okolnost, že společnost JUWO nepodala daňové přiznání, nemůže být přičítána k tíži stěžovatele, nicméně v důsledku tohoto nekonání nebylo možné ověřit jeho tvrzení. Skutečnost, že jediný společník a jednatel společnosti JUWO osobně nepotvrdil poskytnutí plnění, nelze vnímat jako jednoznačné potvrzení, že k plnění nedošlo, avšak absence výpovědi této osoby znamená absenci důkazu potvrzujícího tvrzení, že k plnění došlo. Obdobně neznámá totožnost řidičů, kteří zboží dovezli, není důkazem, že zboží dodala jiná firma než společnost JUWO, ale ani důkazem, že by společnost JUWO dodavatelem byla. Formálně předložené pokladní doklady předem podepsané jednatelem samy o sobě neprokazují, že peníze byly přijaty společností, že společnost dodala zboží a že Z. L. nejednal vlastním jménem. Stejně tak okolnost, že se finanční úřad nedovolal v srpnu 2003 na stěžovatelem uvedená telefonní čísla společnosti, sama o sobě nepotvrzuje, že plnění nebylo poskytnuto společností JUWO, ale nemožnost potvrzení o obchodních stycích jde k tíži stěžovatele, neboť znamená neexistenci důkazu v jeho prospěch. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž uvedl, že stěžovatel nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., neboť z důkazů jím předložených či navržených po jejich provedení nevyplynulo, že zdanitelné plnění podle daňových dokladů uskutečnila právě společnost JUWO. Skutečnost, že jediný společník a jednatel společnosti JUWO v průběhu vytýkacího řízení zemřel, nemůže jít k tíži správce daně a finančního ředitelství, neboť bylo na stěžovateli, aby v rámci vytýkacího řízení navrhoval provedení důkazů či tyto důkazy sám předkládal. V otázce neprovedení důkazu z oboru písmoznalectví ohledně ověření pravosti podpisů Z. L. na jednotlivých pokladních dokladech se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem městského soudu. I kdyby bylo prokázáno, že doklady podepsal Z. L., nebyl by to důkaz o tom, že k uskutečnění zdanitelného plnění podle předložených daňových dokladů došlo fakticky. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet DPH sice formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006 č. j. 2 Afs 7/2006-107). Doklady o uskutečnění zdanitelného plnění, byť se všemi zákonem vyžadovanými náležitostmi, nemohou být proto podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je deklarováno. Rozhodující pro daňové řízení je vždy faktická stránka věci, a proto jakékoliv doklady lze akceptovat jen tehdy, je-li nesporné, že plnění bylo uskutečněno tak, jak je v těchto dokladech uvedeno. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za tento subjekt, a v případě, že tak neučinil, dospět k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění a je nezákonné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006 č. j. 5 Afs 40/2005-72, www.nssoud.cz). Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že se ze