II.ÚS 2149/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2149/17 ze dne 10. 12. 2019 N 206/97 SbNU 206 Právo na úroky z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy pozůstalým   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) J. N. a 2) Z. B., obou zastoupených Mgr. MUDr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4757/2016-661 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2016 č. j. 1 Co 12/2016-593, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a 1) Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a 2) Nemocnice Olomouckého kraje, a. s., se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, obou zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4757/2016-661 a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2016 č. j. 1 Co 12/2016-593 byl porušen princip kontradiktornosti řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo stěžovatelek na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spolu s právem na život podle čl. 2 téže Úmluvy. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění 1. Stěžovatelky se ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Mají totiž za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a také princip rovnosti, resp. zákaz diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. I. Skutkové okolnosti případu a průběh řízení 2. Ústavní stížnost má svůj původ v tragické události, při níž ve věku 15 let zemřel jediný syn, resp. bratr stěžovatelek, J. V. Ten se dne 23. 11. 2005 podrobil ve zdravotnickém zařízení provozovaném příspěvkovou organizací vedlejšího účastníka 2), tehdejší Nemocnicí Prostějov, p. o., (dále jen "prostějovská nemocnice", právní předchůdce vedlejšího účastníka 2), předem plánované a z pohledu stavu lékařské vědy rutinní laparoskopické operaci levostranné varikokély, tj. rozšíření žil levého chámovodu, které nijak neohrožovalo jeho život ani zdraví. Lékaři prostějovské nemocnice se ovšem při operačním zákroku i následné péči dopustili několika zásadních selhání, v jejichž důsledku J. V. zemřel. Operující lékař T. H. přípravu na zákrok flagrantně podcenil, a ani si neověřil, na které straně dutiny břišní má zákrok provést. V důsledku toho nesprávně nastavil optiku laparoskopického přístroje a zákrok provedl na opačné, tedy pravé straně. Varikokéla se přitom v 90 % případů nalézá na levé straně těla a neobvyklému zákroku na opačné straně by automaticky měla předcházet o to důkladnější příprava. Nadto T. H. neoperoval (zdravou) pravostrannou spermatickou žílu, nýbrž žílu kyčelní s několikanásobným průtokem a tlakem krve. Tu následně uzavřel svorkou, která byla s ohledem na tlak krve v této žíle naprosto nedostatečná, takže z přerušené žíly sklouzla a došlo k masivnímu krvácení do dutiny břišní. 3. Včasné odhalení krvácení a reoperace či podvázání přerušené žíly by s velkou pravděpodobností život J. V. zachránilo. Závažných pochybení se však dopustili i lékaři, kteří měli J. V. poskytnout pooperační péči, především pak P. Š. Tito jeho pooperační stav nesprávně diagnostikovali a diagnózu nezměnili ani potom, co organizmus J. V. na aplikovanou léčbu nereagoval. P. Š. dokonce od J. V. odešel, ačkoli si byl dobře vědom, že jeho stav není stabilizován. Masivní ztráta krve u něj následně vyvolala těžký hypovolemický šok (tj. šok z nedostatečného objemu krve), který vedl k zástavě srdce, syndromu difúzního krvácení a nevratnému poškození mozku. Navzdory pozdější resuscitaci J. V. následujícího dne, tj. 24. 11. 2005, v prostějovské nemocnici zemřel. Postup jmenovaných lékařů byl v rámci trestního řízení vyhodnocen jako postup non lege artis, za což byli T. H. i P. Š. pravomocně odsouzeni za trestný čin ublížení na zdraví (způsobení smrti z nedbalosti), v případě prvního jmenovaného podle § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, (dále jen "trestní zákon") a v případě druhého jmenovaného pak podle § 224 odst. 1 trestního zákona. 4. Stěžovatelky se následně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "Krajský soud") domáhaly náhrady nemajetkové újmy, která jim byla smrtí J. V. způsobena. Krajský soud o ní rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2012 č. j. 23 C 240/2008-307, jehož výrokem I uložil žalovaným - Olomouckému kraji (vedlejší účastník 1) a Nemocnici Olomouckého kraje, a. s., (vedlejší účastník 2) zaplatit stěžovatelce 1) částku 1 700 000 Kč a stěžovatelce 2) částku 1 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "OZ"). Výrokem II pak žalobu ve zbývající části, tj. co do nároku stěžovatelky 1) na zaplacení částky 4 300 000 Kč a úroku z prodlení z částky 6 000 000 Kč a co do nároku stěžovatelky 2) na zaplacení částky 2 000 000 Kč a úroku z prodlení z částky 3 000 000 Kč, zamítl. Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. 5. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci (dále jen "Vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412 rozsudek Krajského soudu ve věci samé změnil ve výroku I tak, že vedlejší účastníky zavázal, aby solidárně zaplatili stěžovatelce 1) částku 1 000 000 Kč a stěžovatelce 2) částku 600 000 Kč. Ve zbytku (část výroku I, výrok II) rozhodl tak, že jednak změnou rozsudku nižší instance žalobu co do dalších požadovaných částek, a to stěžovatelce 1) 700 000 Kč a stěžovatelce 2) 400 000 Kč, zamítl a dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tedy i ohledně nevyhovění žalobě v části o úroku z prodlení). Výroky III, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí Vrchního soudu napadli dovoláním jak stěžovatelky, tak vedlejší účastníci. Nejvyšší soud o nich rozhodl svým rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529, kterým dovolání stěžovatelek částečně zamítl a částečně odmítl. Dovolání vedlejších účastníků pak odmítl. 6. Stěžovatelky následně brojily proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545) rozsudek Nejvyššího soudu (ve výrocích I a II) a rozsudek Vrchního soudu (ve výrocích I a II) pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy zrušil. Po kasačním zásahu Ústavního soudu následně Vrchní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 1 Co 12/2016-593 rozsudek Krajského soudu v části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastníci zaplatili stěžovatelce 1) úrok z prodlení z částky 6 000 000 Kč a stěžovatelce 2) úrok z prodlení z částky 3 000 000 Kč, potvrdil (výrok I). Ve zbylé části výroku II a ve výrocích I, III, IV rozsudek Krajského soudu zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku Vrchní soud uvedl, že podle ustálené judikatury fyzická osoba domáhající se práva "na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle zmíněného ustanovení [OZ] nemůže požadovat úroky z prodlení, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 [OZ] není právem věřitele na plnění (pohledávkou) od dlužníka podle ustanovení § 488 a násl. [OZ]. Obdobně se k této otázce vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/92 ve vztahu k jinému typu nemajetkové újmy". Ve vztahu ke zrušujícímu výroku pak Vrchní soud odkázal na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2844/14, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že v odůvodněních rozhodnutí Nejvyššího soudu i Vrchního soudu absentovalo náležité zohlednění kritérií relevantních pro stanovení výše relutární náhrady. Vrchní soud konstatoval, že ve světle odůvodnění citovaného nálezu je deficitní též rozhodnutí Krajského soudu, a je tudíž nepřezkoumatelné. 7. Tímto okamžikem se řízení o nárocích stěžovatelek rozdělilo na část, která se týkala merita věci, a na část týkající se úroků z prodlení. O meritu věci rozhodl v návaznosti na posledně citované rozhodnutí Vrch