II.ÚS 2229/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2229/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele ŠTÁDLÍK STAVBY s.r.o., se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 32 Cdo 2186/2019-215, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného a jemu předcházejících rozhodnutí zjistil, že předchůdce stěžovatele uzavřel s Generali Českou pojišťovnou, a.s. (dále jen "žalovanou") Smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb. Dne 3. ledna 2013 došlo k sesuvu svahu nad pojištěnými objekty, v důsledku čehož došlo k částečnému poškození kolny a totálnímu poškození opěrné zdi. S ohledem na to, že žalovaná odmítla vzniklou škodu uhradit, předchůdce stěžovatele podal žalobu, jíž se domáhal náhrady nákladů na opravy způsobené popsanou událostí ve výši 213 666 Kč. Stěžovatel tvrdil, že k poškození pojištěných objektů došlo sesuvem půdy, což je pojistné nebezpečí uvedené v pojistné smlouvě, v bodě 3 písm. d) a zakládá povinnost žalované na výplatu pojistného plnění. Naproti tomu žalovaná argumentovala, že škoda nebyla způsobená žádným z pojištěných nebezpečí, k poškození pojištěných objektů tvrzeným sesuvem půdy došlo v důsledku lidské činnosti. K tomu stěžovatel uvedl, že před sesuvem půdy nebylo do svahu po dobu několika desítek let jakkoli člověkem zasahováno s výjimkou běžných zahradnických prací. 3. Ve věci bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 vydáno rozhodnutí ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 C 267/2013-147, kterým byl stěžovatelův návrh zamítnut. Podle tohoto rozhodnutí byla tloušťka poškozené zdi pouze 500 mm, kdežto vyžadovaná bezpečná tloušťka zdi by měla být cca 700 mm v koruně, s tím, že směrem k patě zdi měla mít rozšiřující se charakter. Znalec uvedl, že předmětná opěrná zeď vzhledem k jejím rozměrům nemohla plnit ani funkci zárubní zdi, natožpak zdi opěrné. Ze znaleckého posudku č. 084/2016 soudem ustanoveného Znaleckého ústavu stavebního s.r.o., plyne, že došlo k úplnému kolapsu střední části opěrné zídky a vyklonění horních partií obvodové stěny kolny. Kolaps původní opěrné zídky je podle jedné varianty v důsledku postupného vyplavování pojiva v zídce nebo degradací maltové či hliníkové výplně spár a následného sesutí. Druhá varianta opět poukazuje na velmi chatrnou a subtilní konstrukci zdi a vypadnuvší části její konstrukce s následným vypadnutím svrchních vrstev zeminy ze svahu v souvislosti s možným náhlým zvýšením tlaku na zídku pravděpodobně táním sněhu při úplné absenci odvodnění rubu zídky. Výslech likvidátora Nymburského soud zamítl, neboť jeho názor na škodnou událost lze zjistit ze zápisu o prohlídce škody, po vypracování revizního znaleckého posudku byl okresním soudem shledán jeho výslech jako nadbytečný. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal ve lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č j. 20 Co 426/2017-189, jímž rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, a to proti výroku I., II. a IV. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že námitka, že v napadeném rozhodnutí absentuje právní posouzení věci, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Právní posouzení v rozsudku odvolacího soudu neabsentuje. Odvolací soud v odvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), jenž věc "posoudil s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 72 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle § 788 odst. Zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013" (viz bod 3 rozsudku odvolacího soudu). Ani skutečnost, že odvolací soud v popisné části svého rozhodnutí nesprávně ztotožnil rozhodné znění § 788 občanského zákoníku (do 31. 12. 2004) s účinností občanského zákoníku jako celku (do 31. 12. 2013), nic nemění na správnosti jeho právního posouzení a na tom, že na věc aplikoval správnou právní normu. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani námitka stěžovatele, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opravňující žalovanou odmítnout pojistné plnění. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. totiž je, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti - stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici na www.nsoud.cz). Otázku odmítnutí pojistného plnění odvolací soud neřešil a ani řešit nemohl - zabýval se toliko otázkou, zda lze stěžovatelem tvrzenou událost považovat podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek za událost pojistnou, neboť v projednávané věci nejde o právo pojistitelky odmítnout pojistné plnění, nýbrž o splnění předpokladů pro vznik pojistné události sjednaných v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách a vznik práva na pojistné plnění. K námitkám stěžovatele stran dokazování, jež jsou rovněž námitkami vad řízení, a k tvrzení, že neprovedením důkazu výpovědí svědka Nymburského mu byla odepřena spravedlnost, Nejvyšší soud uvedl, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 135/2017 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky). K argumentaci stěžovatele o neurčitosti pojmů použitých v pojistných podmínkách a otázce jejich výkladu, byť s ní přišel až v dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že na způsobu, jímž nižší soudy vyložily definice pojmů obsažených ve smluvní dokumentaci mezi účastníky řízení, neshledal nic rozporného s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně pak na rovné postavení účastníků. Jelikož žalované nebyla soudem určena povinnost vyložit neurčité pojmy a konkretizovat velmi pregnantně, z jakého důvodu nepovažuje událost za pojistnou událost, neměl stěžovatel možnost řádně hájit svá práva, když nemohl vědět, proti jakému významu obsahu pojistných podmínek brojí. Stěžovatel tak nemohl v řízení unést důkazní břemeno. (Konkrétně pak se jedná zejména o význam pojmu "lidská činnost", resp. "zásah lidskou činností", jeho specifikaci, časové ukotvení mezi zásahem lidskou činností a nastalou událostí, "dlouhodobá rovnováha" apod. Je totiž jisté, že jelikož do svahu nebylo zasahováno po dobu nejméně několika desítek let, lze mít takový stav za dlouhodobou rovnováhu.). Žádný ze soudů neposuzoval rozpor pojistných podmínek s dobrými mravy. Soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí svědka likvidátora Nymburského, který byl za pojišťovnu první a jedinou osobou, která škodnou událost viděla tzv. na vlastní oči. Odůvodnění soudu, proč neprovedl tento důkaz, shledává stěžovatel jako nesrozumitelné a nedostatečné, zejména pokud soud konstatuje, že "úlohou likvidátora pojišťovny je pouze prvotní ohledání místa ohláše