II.ÚS 2236/13

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. července 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Jím byl k odvolání vedlejší účastnice řízení 2) (dále jen "matka"), změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. P 13/2003-1636 (IV. svazek) ze dne 28. listopadu 2012 tak, že byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného, pokud jde o období od 12. listopadu 2012 do budoucna. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že při vydání napadeného rozsudku i rozsudkem samotným byla porušena jeho práva zaručená v čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel rekapituluje, že soud prvního stupně o jeho návrhu rozhodl tak, že počínaje 1. zářím 2012 snížil jeho příspěvek na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "nezletilý") z částky 2800 Kč měsíčně na částku 1500 Kč a počínaje 1. listopadem 2012 na částku 1000 Kč měsíčně, čímž změnil rozsudek téhož soudu č. j. 0 P 13/2003-158 ze dne 12. května 2010 (14. pomocný spis), ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 24 Co 323/2010-229 ze dne 30. září 2010 (14. pomocný spis).

Stěžovatel se odvolává na nálezy sp. zn. II. ÚS 519/04 (N 64/36 SbNU 689), sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397), sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211), sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), sp. zn. I. ÚS 420/05 (N 158/47 SbNU 63), sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377) a sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603) s tím, že z pohledu fakticky dosahovaných příjmů rodičů, celkové sumě jejich majetku a způsobu života, resp. životní úrovni, došlo mezi ním a matkou k nárůstu značné disproporce. Došlo k jednoznačnému zlepšení finanční a majetkové situace matky, nárůstu nákladů dětí v míře odpovídající jejich věku a k prudkému zhoršení finanční situace otce. Tato situace ve svých konečných důsledcích znemožňuje stěžovateli styk s dětmi. V praxi přitom nefunguje ani stanovený styk prostřednictvím Centra rodinné terapie. Důraz je obecnými soudy kladen na formální stránku věci, ale není zkoumána skutečná funkčnost přijatých rozhodnutí, která se v praxi velmi často míjejí účinkem. Pokud na problémy upozorní, je na něj soudními i správními orgány pohlíženo jako na kverulanta. Odvolacímu soudu vytýká, že ze zprávy Úřadu práce, kterou neměl k dispozici soud prvního stupně, bez dalšího zjišťování vzal za prokázáno, že se jeho výdělkové poměry pohybují v relaci "okolo 18.000 Kč". Není mu jasné, proč se obecný soud nevypořádal se změnou majetkových a příjmových poměrů na straně matky, proč je mu přičítáno k tíži, že nepronajímá své nemovitosti včetně garáže (přestože reálně je to nesmysl), zatímco ve směru k matce takové možnosti vůbec nezmiňuje, ani nezohledňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nepochybně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

Současně uvádí, že pokud by se takové pochybení stalo ve věci, která není upravena zákonem o rodině, mohl by se bránit podáním dovolání. V důsledku zákonné exempce, jak je uvedena v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ovšem nemůže podat dovolání. Tímto ustanovením je tedy jeho garantované právo na spravedlivý proces zkráceno. Proto se domáhá jeho zrušení.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

Z rozhodnutí obecných soudů obou stupňů vyplývá, že akceptovaly argument stěžovatele, že došlo k podstatné změně okolností na jeho straně, který se musel projevit ve snížení jeho příspěvku na výživu nezletilého vzdor tomu, že potřeby nezletilého rostou. Konkrétně tedy akceptovaly, že stěžovatel nezaviněně přišel o příjem ze zaměstnání poté, co dostal od zaměstnavatele výpověď pro nadbytečnost v důsledku organizačních změn u zaměstnavatele. Odvolací soud ovšem v důsledku doplněné zprávy Úřadu práce zohlednil i skutečnost, že nezaměstnanost stěžovatele skončila 11. listopadu 2012. Tuto skutečnost přitom stěžovatel evidentně zamlčel již soudu prvního stupně, stejně jako zamlčel údaj o tom, kde je nyní zaměstnán a jakého příjmu dosahuje. V této situaci odvolací soud vyšel ze zpráv Úřadu práce se závěrem, že výši příspěvku stěžovatele na výživu nezletilého před snížením je nadále možné zachovat s tím, že nebýt reálného poklesu příjmu stěžovatele by zákonným hlediskům odpovídal vyšší příspěvek stěžovatele na výživu nezletilého. Obecné soudy se zabývaly i majetkovými poměry obou rodičů, přičemž ohledně posledně uvedených neshledaly změnu, která by odůvodňovala jiný náhled než ten, který vedl k předchozím rozhodnutím v dané věci. Dlužno dodat, že k ústavním stížnostem stěžovatele byla v minulosti shledána ústavní souladnost těchto dřívějších rozhodnutí obecných soudů. Proto lze uzavřít, že odvolací soud přistoupil k věci citlivě, při korektním zhodnocení situace stěžovatele, a napadené rozhodnutí tudíž odpovídá požadavkům plynoucím z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jíž se stěžovatel dovolává.

Pokud jde o námitky týkající se zamezení možnosti styku s dětmi, těmi se Ústavní soud v daném řízení nemohl zabývat z obdobných důvodů, jaké byly vyloženy v usnesení sp. zn. II. ÚS 134/11 ze dne 27. 1. 2011, týkající se jiné ústavní stížnosti stěžovatele.

Konečně pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), občanského soudního řádu, tak k němu v posuzované věci není stěžovatel aktivně legitimován, protože toto ustanovení nebylo (a logicky ani nemohlo být) odvolacím soudem aplikováno.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Návrh na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), občanského soudního řádu pak byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona.