II.ÚS 2264/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2264/08 ze dne 25. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 3 Tdo 881/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. 8 To 36/2008 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 56 T 9/2007, spojené s návrhem na zrušení čl. I, bod č. 2 zákona č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, 3 tr. zákona, za což byl odsouzen podle § 222 odst.3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákona byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zákona bylo stěžovateli uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení. Stěžovateli byla dále dle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit M. V. 7.144 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky 92.711 Kč. Odvolání stěžovatel podal pouze proti výši uloženého trestu, vrchní soud je však zamítl. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal odvolání jen proti výši uloženého trestu a odvolací soud sice shledal polehčující okolnosti v doznání a ve skutečnosti, že stěžovatel z místa činu neutekl, nepovažoval je však za dostačující, aby odůvodňovaly postup dle ust. § 40 odst. 1 tr. zákona. Přísnost uloženého trestu stěžovatel nespatřuje ani tak v individuálních právních aktech - rozhodnutích soudů I. a II. instance, ale v "nastavení" právní úpravy, tj. v samotném systému trestního zákona. Obhajoba se o této skutečnosti zmiňovala již v rámci odvolání a odvolací soud jí v tomto dal také za pravdu. Trestný čin vraždy i trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zákona jsou z hlediska systematického členění trestního zákona shodně zařazeny pod trestné činy proti životu a zdraví v hlavě sedmé. Právní teorií i praxí je pak všeobecně přijímán názor, že trestné činy mají z hlediska své nebezpečnosti, resp. závažnosti určitou hierarchii (tr. čin vraždy je závažnější než tr. čin krádeže), která se mimo jiné odráží i v rozpětí jejich trestních sazeb. Trestný čin vraždy je jeden z nejzávažnějších (ne-li vůbec nejzávažnější) trestných činů vůbec. V hlavě sedmé tr. zákona je pak vražda mimo jakoukoliv pochybnost nejzávažnějším zde uvedeným trestným činem. Tomu by měla logicky odpovídat i její trestní sazba, resp. tato sazba by měla být ve vztahu k trestním sazbám jiných skutkových podstat uvedených v hlavě sedmé trestního zákona vždy přísnější. Tak tomu však není. Za trestný čin vraždy dle ust. § 219 odst. 1 tr. zákona lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby deset až patnáct let, zatímco za trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, 3 tr. zákona je možno uložit trest odnětí svobody deset až patnáct let nebo i výjimečný trest. V "základní" trestní sazbě tak není mezi oběma trestnými činy jakýkoliv rozdíl, naopak prostřednictvím možnosti uložení výjimečného trestu se tak stává trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, 3 tr. zákona dokonce závažnějším, tzn. přísněji postižitelným. Tato disproporce, která vede již v obecné rovině k faktické nerovnosti mezi účastníky (obžalovanými) v trestním řízení o trestných činech vraždy, resp. ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, 3 tr. zákona, vychází přitom přímo ze zákona. Není přitom možné argumentovat, že tuto disproporci je možné korigoval prostřednictvím individuálních právních aktů (rozsudku). Zákon č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, je tak nejen zcela nesystematickým, ale jelikož ve svém důsledku popírá zásady rovnosti a spravedlnosti v rámci trestního práva, je i zákonem protiústavním. Proto stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení čl. I, bodu č. 2 zákona č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v podaném dovolání v zásadě nebrojil proti učiněným skutkovým zjištěním, ale namítal, že trest odnětí svobody, který mu byl v posuzované věci uložen, je příliš přísný, neboť soudy v jeho věci neaplikovaly ani moderační ustanovení obsažené v § 40 odst. 1 tr. zákona. Dále v důvodech podaného dovolání polemizoval v uvedeném smyslu s platnou právní úpravou. Dle dovolacího soudu dovolací důvod, a v této souvislosti vznesené námitky nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť námitky směřují pouze do druhu a zejména výše uloženého trestu, nikoli do případného nesprávného právního posouzení předmětného skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jako obiter dictum dodal, že soudy příslušný trest uložily v rámci zákonem stanovené sazby a zejména odvolací soud vysvětlil, proč neaplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákona, případně ustanovení § 32 odst. 2 tr. zákona. Vrchní soud uvedl, že stížnost sice směřuje proti jednotlivým rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavní právo, primárním problémem však je zákonnost použitého ustanovení § 222 odst. 3 trestního zákona, podle nějž ustanovení je skutečně možno uložit za trestný čin ublížení na zdraví přísnější trest než za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona přesto, že u trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 trestního zákona se předpokládá pouze nedbalostní smrtelný následek, zatímco u trestného činu vraždy musí být tento následek zaviněn úmyslnou formou. V tomto směru také je třeba chápat poznámku v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, která je v ústavní stížnosti citována. Podle názoru vrchního soudu se skutečně jedná o absurditu, kterou zákonodárce do trestního zákona vtělil novelou ve stížnosti citovanou. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně brojí proti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení zákona a až sekundárně proti usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím, jež se opírají o napadenou zákonnou úpravu. V napadeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem podané dovolání nenaplňuje ani jeden ze zákonných důvodů dle § 265b trestního řádu, neboť směřuje výlučně proti výši uloženého trestu. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nejvyšší soud pak - se zřetelem na uvedené ustanovení zákona a na jeho ustálený výklad - dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu nebyl uplatněnými námitkami stěžovatele materiálně naplněn. Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené v dovolání lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zá