Ústavní soud II.ÚS 2268/24 – První třída dědiců

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

S ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu podává návrh na zrušení § 1640 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), majíc za to, že jeho aplikací byla porušena její ústavně zaručená práva, jak jsou uvedena sub 1.

Současně stěžovatelka podává návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) s odůvodněním, že pokud by dědické řízení bylo ukončeno dříve, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto, a stát by s nabytým majetkem disponoval, mohla by jí jako potenciální dědičce vzniknout újma.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ukončil stěžovatelčinu účast v řízení o pozůstalosti po René Majerovi, zemřelém dne 9. 1. 2023. Obvodní soud konstatoval, že podle § 1640 odst. 1 občanského zákoníku, nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti sourozenců zůstavitele, tj. prasynovci a praneteře zůstavitele, a děti prarodičů zůstavitele, tj. strýcové a tety zůstavitele, a že podle § 1640 odst. 2 téhož zákona, nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti, tj. bratranci a sestřenice zůstavitele. Dále vyšel z toho, že stěžovatelka je dcerou sestřenice zůstavitele, a uzavřel, že tudíž stěžovatelce dědické právo nesvědčí. Ke stěžovatelčině argumentu, že důvodová zpráva v části týkající se posledně uvedeného ustanovení hovoří o "potomcích", a nikoliv o "dětech", uvedl, že podstatný je text zákona. Současně odmítl, že by dané vymezení okruhu osob představovalo legislativní zkratku či bylo důsledkem pochybení zákonodárce, což má plynout i z toho, že zákonodárce rozlišuje mezi výrazem "děti" a "potomci" při vymezení osob v rámci zákonné dědické posloupnosti, a v této souvislosti poukázal na § 1635 odst. 2 občanského zákoníku.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Závěr obvodního soudu shledal správným a na odůvodnění jeho usnesení stěžovatelku zcela odkázal.

Proti usnesení městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Nejvyšší soud konstatoval, že z důvodové zprávy nevyplývá záměr zákonodárce přiznat dědické právo neomezené řadě potomků prarodičů zůstavitele, naopak že je z textu zákona patrno, že zamýšlel zavést omezený princip reprezentace, když za dědice označil "děti", a nikoliv "potomky", přičemž argumentuje, že kdyby chtěl stanovit opačně, učinil by tak stejně jako např. u první třídy dědiců (§ 1635 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že zákon mezi oběma pojmy rozlišuje, výraz "děti" nepřipouští, aby pod něj byli podřazováni i jacíkoliv příbuzenským stupněm vzdálenější potomci než děti. Nejvyšší soud odmítl, že by šlo o výkladovou nejasnost.

Stěžovatelka uvádí, že při ústavně konformním výkladu § 1640 odst. 2 občanského zákoníku jí jako dceři sestřenice zůstavitele svědčí dědické právo, resp. že by bylo v rozporu s jejím ústavně zaručeným právem, aby dědictví připadlo státu na úkon rodiny zůstavitele. Poukazuje přitom na důvodovou zprávu k § 1635 až 1640 občanského zákoníku, která výslovně hovoří o potomcích prarodičů, aniž by princip reprezentace v rámci této dědické třídy omezovala, dovozujíc, že úmyslem zákonodárce (účelem a smyslem § 1640 odst. 2 občanského zákoníku) bylo vymezit velmi široký rozsah zákonných dědiců a neomezenou reprezentaci.

Jde-li o výklad posledně uvedeného ustanovení, stěžovatelka se dovolává § 2 odst. 1 a 2, § 3 a 10 občanského zákoníku, judikatury Ústavního soudu [konkr. nálezů ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) a ze dne 11. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 814/06 (N 8/48 SbNU 67)] i Nejvyššího soudu (konkr. rozsudku ze dne 21. 8. 2019 sp. zn. 22 Cdo 4348/2018). Poukazuje také na princip zachování majetkových hodnot v rodině a přechodu dědictví na jednotlivce, který má v současné době převažovat nad principem přechodu dědictví na společnost (v podrobnostech, jde-li o tyto principy, stěžovatelka odkazuje na Talanda, A. Problematika reprezentace v dědickém právu. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 13-17). Zmiňuje i skutečnost, že současná úprava dědického práva vychází ze zákona č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský, který v § 730 a násl. zakotvil dědické právo příbuzných v přímé a vedlejší linii v několika stupních, včetně dědického práva potomků prarodičů zůstavitele. Podle stěžovatelky by rozdíl mezi důvodovou zprávou a textem zákona bylo možné vnímat také jako chybu zákonodárce, k jejímuž odstranění postačí ústavně konformní výklad, jak dovozuje Karel Eliáš (in Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad. Bulletin advokacie č. 11/2013, str. 27).

Stěžovatelka dále poukazuje na názor Ondřeje Kličky [in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024], podle něhož je smyslem odúmrti v dnešních právních řádech zajištění takového stavu, aby žádný majetek nezůstal bez vlastníka, a aby se tak předešlo možným sporům o takový majetek, a tvrdí, že pokud by mělo dědictví připadnout státu na úkor její osoby jakožto žijící příbuzné zůstavitele, dochází tím k "aplikaci" odúmrti v rozporu s jejím smyslem. Podle stěžovatelky se již nesmí uplatnit koncept právní úpravy dědického práva z poloviny minulého století (zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník), kdy záměrem bylo usnadnit nabytí pozůstalosti cestou odúmrti státem s odůvodněním, že u vzdálenějších příbuzných zpravidla není živého rodinného vztahu k zůstaviteli, odůvodňujícího bezpracné majetkové nabytí.

K návrhu na zrušení § 1640 odst. 2 občanského zákoníku stěžovatelka uvedla, že ho podává jen z důvodu procesní opatrnosti, jelikož nastalou situaci je možné podle jejího názoru řešit ústavně konformním výkladem [přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo ze dne 9. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 202/99 (N 121/15 SbNU 157)]. Pokud by tomu tak nebylo, podle stěžovatelky aplikací uvedeného ustanovení - v jeho doslovném výkladu - byla porušena její základní práva (viz výše) a hodnoty demokratického právního státu, zásady demokratické úpravy dědického práva a zachování majetkových hodnot v rodině (a to v důsledku limitace okruhu zákonných dědiců).

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy interpretovaly § 1640 odst. 2 občanského zákoníku ústavně nekonformním způsobem, a argumentuje obsahem důvodové zprávy k tomuto zákonu, z něhož má plynout rozpor mezi literou zákona a záměrem zákonodárce. Jak již stěžovatelce vysvětlil Nejvyšší soud, z důvodové zprávy ve skutečnosti takový záměr zřetelně neplyne, resp. lze jej dovodit na základě jedné ze dvou výkladových variant, jež však je v rozporu s textem zákona. Za použití historického výkladu tedy k jednoznačnému výsledku dospět nelze. Jde-li o samotný text uvedeného ustanovení, na základě výkladu gramatického, logického i účelového obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce dědické právo podle zákona nesvědčí. Tyto úvahy shledal Ústavní soud srozumitelnými, racionálními a souladnými s pravidly výkladu právních norem, jak jsou stanoveny v občanské zákoníku a které případně plynou z judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemá, co by v tomto bodě mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout.

Zpochybňuje-li stěžovatelka ústavní konformitu § 1640 odst. 2 občanského zákoníku, Ústavní soud připomíná své usnesení ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 68/05, v němž v souvislosti s § 475a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., konstatoval, že nelze shledávat nic protiústavního v tom, když stát v určitém rozumném stupni ukončí zákonnou posloupnost dědiců; důvody, které jej k tomu vedou, mohou spočívat jak v úmyslu nepřiřknout (v podstatě automaticky nastupující) dědický titul osobám bez jakékoli vazby k zůstaviteli, tak v obtížné "dohledatelnosti" osob, jejichž vazba k zůstaviteli je jen velmi volná. Od těchto svých závěrů Ústavní soud nevidí důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci (a to tím spíše, povolává-li § 1640 odst. 2 občanského zákoníku mezi dědice - na rozdíl od předchozí právní úpravy - i bratrance a sestřenice zůstavitele.

Nenastala tak situace, kdy by zde vedle sebe stály dvě v zásadě rovnocenné interpretační alternativy (z nichž by pak bylo třeba preferovat tu, kterou stěžovatelka označuje za ústavně konformní), a nelze ani dospět k závěru, že by stěžovatelka v daném případě mohla spadat do okruhu osob, jež požívají ochrany poskytované čl. 11 odst. 1 větou třetí Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Návrh stěžovatelky na zrušení § 1640 odst. 2 občanského zákoníku - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti. Jde-li o stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, neboť neprodleně rozhodl o ústavní stížnosti samotné, přičemž i tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.