II.ÚS 2330/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2330/15 ze dne 1. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 921/2014- 343, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2015 napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítaly, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky, a mají za to, že řádně popsaly závady v řízení před soudem prvého stupně a jednoznačně v mezích možností konstatovaly dovolací důvody. Pochybení odvolacího soudu přitom spatřují stěžovatelky v tom, že řádně nenařídil ve věci ústní jednání a nedoručil jim předvolání k jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, čímž porušil jejich právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelky jak v dovolacím řízení, tak v řízení před Ústavním soudem namítají pouze a jedině vadu řízení, spočívající v tom, že jim byla odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud konstatuje, že namítání této, byť závažné procesní vady (zde odkazuje dovolací soud na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1082/2000 ze dne 15. 11. 2000), nemůže založit přípustnost dovolání, které, coby mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě nikoli procesních vad, ale nesprávného právního posouzení. Vyskytne-li se v řízení samostatně tato procesní vada, nemá být řešena skrze institut dovolání, ale prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jehož ustanovení na obdobné případy dopadá. Stěžovatelkám tak nemohlo být upřeno právo na spravedlivý proces podle článku 38 Listiny základních práv a svobod, jelikož mohly (a měly) využít možnost nápravy skrze institut žaloby pro zmatečnost, který dopadá speciálně na nápravu procesních pochybení soudu. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 5. Stěžovatelky ve své replice trvají na tom, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky. Nebylo přitom v možnostech stěžovatelek nalézt rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se zabývalo daným procesním pochybením odvolacího soudu. Stěžovatelky také nesouhlasí s tím, že ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. vylučuje podání dovolání, neboť toto je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelky dovoláním napadaly rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno s tím, že namítaly nedostatek v procesním postupu, jednalo se tedy o vyřešení otázky procesního práva. Současně s tím mají stěžovatelky za to, že možnost použití jednoho opravného prostředku a priori nemůže vylučovat možnost použití prostředku jiného, pokud použití tohoto jiného prostředku není v zákoně expressis verbis vyloučeno. 6. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 133/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2013, č. j. 10 C 133/2010-309, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly zaplacení přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu, který spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 36/99. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. 7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelek je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. 8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). 9. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že stěžovatelky spatřují pochybení odvolacího soudu v nerespektování ustanovení § 156, § 211, § 212a, § 214 a § 215 o. s. ř., v jehož důsledku jim nebylo umožněno účastnit se ústního jednání před odvolacím soudem. V důsledku toho pak nemohly uplatnit veškeré své námitky a argumenty, které tak nemohl vzít odvolací soud při svém rozhodování v úvahu. Jednalo se zejména o otázku dělení žalovaných nároků a rozsahu plnění poskytnutého žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti. 10. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud stěžovatelkám vysvětlil, že tato jejich námitka nezakládá přípustnost dovolání, nýbrž je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). 11. Ústavní soud konstatuje, že do 31. 12. 2000 bylo dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000]. Zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, však došlo s účinností od 1. 1. 2001 k zavedení nového institutu - žaloby pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Současně došlo k změně právní úpravy, pokud jde o přípustnost dovolání. V současné době, tedy v době rozhodování dovolacího soudu, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tom případě pak dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř. 12. V dané věci však stěžovatelky směřovaly své v dovolání uvedené námitky proti postupu odvolacího soudu, který jim nedoručil předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 14. 11. 2013, a tím jim znemožnil účastnit se na řízení a doplnit svou odvolací argumentaci. Stěžovatelky v dovolání také výslovně zdůraznily, že podaly odvolání mimo jiné z důvodů skutkových, když soud prvního stupně, který "posuzoval žalovanou věc bez skutečné znalosti problematiky", nesprávně vypočítal žalobou poskytnuté plnění. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelky neuvedly žádnou otázku hmot