II.ÚS 2353/09

Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. září 2009 a doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 14. září 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení soudu, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu, kterým byly do výše 7.280.800 Kč zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky u banky. Tvrdí, že tímto rozhodnutím i jemu předcházejícím rozhodnutím policejního orgánu byla porušena její základní práva na "legalitu postupu a rozhodování" a na "nerušené užívání vlastnického práva".

V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že podle § 79a trestního řádu musí policejní orgán před vydáním rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu získat souhlas státního zástupce, a že tento souhlas tedy nemůže být až následný, jak se stalo v posuzovaném případě. Že se tak stalo až následně usuzuje z toho, že je souhlas státní zástupkyně napsán ručně pod rozhodnutí, které je vytvořeno v textovém editoru, výslovně v něm není uvedeno, že se jedná o předběžný souhlas, ale naopak je dáván k již vydanému usnesení. Současně stěžovatelka připojila listiny, vztahující se ke dvěma jiným případům zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, které podle ní formálně správně odrážejí zákonný postup.

Ústavní soud se ve své ustálené rozhodovací činnosti hlásí k ochraně základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí před pojetím ryze formálním (srov. sp. zn. I. ÚS 381/01, N 160/24 SbNU 175; aj.).

Podstatou souhlasu státního zástupce s usnesením policejního orgánu podle § 79a trestního řádu je kontrola postupu policejního orgánu a ochrana základních práv a svobod dotčených osob (srov. sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471; aj.). Jakkoliv je tedy formální zachycení této kontroly významné, a to zejména k dosažení účinků trestního řízení podle § 1 odst. 1 alinea secunda trestního řádu, není případný nedostatek formálního záznamu nezpochybňující řádné provedení kontroly způsobilý zasáhnout do základních práv a svobod.

Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že formálně dokonalejší příklady postupu, opatření a rozhodnutí orgánů veřejné žaloby ohledně institutu podle § 79a trestního řádu představují listiny dokumentující jiné případy, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila. Nicméně z usnesení policejního orgánu v projednávané věci je zcela zřejmé, že bylo vydáno ve stejný den, kdy s ním byl dán souhlas. Z argumentace stěžovatelky přitom nevyplývá jiná pochybnost o tom, zda byl dán před úplným formálním vyhotovením usnesení policejního orgánu, anebo až potom, než pochybnost plynoucí výhradně z umístění a formy souhlasu státní zástupkyně. Ústavní soud ale jen na základě takovýchto indicií nesdílí dojem stěžovatelky, že policejní orgán a státní zástupkyně nepostupovaly v souladu s právem.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.