Ústavní soud II.ÚS 2392/23 – Úkony účastníků

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a že došlo i k porušení čl. 81 a čl. 82 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením v řízení o určení pravosti pohledávky jako incidenčním sporu v insolvenčním řízení dlužnice UNIMEX-INVEST, s. r. o., vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, odmítl námitku podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. Evy Slaběňákové, uplatněnou dlužnicí podáním doručeným soudu dne 26. 5. 2023, a to z důvodu, že byla podána neoprávněnou osobou [§ 15a odst. 1, § 16 odst. 2 per analogiam zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

Stěžovatelka uvádí, že dlužnice vznesla námitku podjatosti jmenované soudkyně ve všech incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízením vedeným u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021 z důvodu, že jde o "nezákonnou soudkyni", protože jí tyto věci byly přiděleny nezákonným způsobem, a že se k této námitce "připojila", protože ji považovala za důvodnou. Podle stěžovatelky přitom šlo co do obsahu tohoto jejího úkonu o námitku podjatosti, a proto se jí měl vrchní soud věcně zabývat, a s ohledem na skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, resp. jsou obsahem insolvenčního rejstříku, jí měl i vyhovět. Konkrétně má podle stěžovatelky podjatost jmenované soudkyně spočívat v tom, že se nepřípustně řídila interním pokynem jiného soudce (místopředsedy soudu), jak postupovat u návrhů na přerušení řízení (a to do vyřešení otázky, zda je insolvenční řízení vedeno po právu) v těchto incidenčních sporech.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměla.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Z napadeného usnesení je patrno, že vrchní soud kvalifikoval sporný úkon jako vyjádření stěžovatelky (účastnice řízení) k procesnímu úkonu (námitce podjatosti) jiné osoby (insolvenční dlužnice) a že v něm stěžovatelka sdělila, že tuto námitku považuje za důvodnou, a že "se k ní připojuje". Stěžovatelka uvedenému soudu vytýká, že námitku dlužnice neposoudil věcně, přičemž argumentuje tím, že se k této námitce "připojila", a že proto měl uvedený soud daný procesní úkon posoudit jako námitku podjatosti jí (tj. stěžovatelkou) vznesenou.

Porušení ústavnosti, konkrétně ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, by v posuzované věci mohlo nastat, pokud by vrchní soud postupoval ve zjevném rozporu se svou povinností soudu posuzovat procesní úkon účastníka řízení podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud však postup uvedeného soudu neshledal nijak nepřiměřeným, natož pak do té míry, že by to indikovalo porušení ústavnosti.

Stěžovatelka neuvádí, že by existoval rozpor mezi označením daného procesního úkonu a jeho obsahem, nerozporuje, že co do jeho obsahu šlo o vyjádření k námitce podjatosti, kterou vznesla třetí osoba - dlužnice, a samotná skutečnost, že v něm uvedla, že se k této námitce připojuje, ještě z cizího úkonu její vlastní úkon nečiní. To platí tím spíše, nebyl-li cizí úkon ani s to zahájit příslušné řízení (zde o námitce podjatosti), protože ho podala k tomu neoprávněná osoba. Stěžovatelka jako účastnice řízení tak měla učinit "svůj vlastní" procesní úkon, jenž by splňoval zákonem stanovené náležitosti, resp. podmínky, což zahrnuje i jeho včasné podání (viz § 15a odst. 2 o. s. ř.).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že zbývající argumentace (týkající se důvodnosti námitky podjatosti, resp. porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny) je irelevantní, neboť z důvodu věcné "neprojednatelnosti" dané námitky tato otázka předmětem posouzení vrchního soudu nebyla, a ani být nemohla.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.