II.ÚS 2525/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2525/18 ze dne 28. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., toho času ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 5. 2018, č. j. 19 T 149/2014-3010, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, č. j. 4 To 152/2018-3026, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "stížnostní soud"), které jsou specifikovány v návětí tohoto usnesení, neboť jimi dle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, ústavní příkaz k šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, jehož zakotvení stěžovatel blíže neuvedl. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl v návětí popsaným usnesením nalézacího soudu vzat v rámci odročovaného hlavního líčení do vazby dle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu tzv. vazby útěkové dle § 67 písm. a) trestního řádu, a to "okamžikem, kdy bude propuštěn ze stávajícího výkonu trestu odnětí svobody, jehož předpokládaný konec připadá na 9. 6. 2018". Současně nalézací soud nepřijal písemný slib stěžovatele ani návrh na převzetí dohledu nad obžalovaným probačním úředníkem. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení nalézacího soudu stížnost, již zamítl stížnostní soud svým usnesením specifikovaným v návětí. III. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) změnu své osobní situace od doby, kdy odcestoval do zahraničí; 2) nečinnost nalézacího soudu během stěžovatelova výkonu trestu; 3) nedostatečné vyrozumění stěžovatele o vazebním zasedání; 4) porušení zásady neveřejnosti vazebního zasedání; 5) vzetí stěžovatele do vazby z důvodů, které s ním nesouvisí; 6) vzetí do vazby s "odloženou účinností"; 7) nepravdivost úředního záznamu telefonátu policejního orgánu s matkou stěžovatele; 8) porušení zásady zdrženlivosti ve vazebních věcech. Konkrétně lze přiblížit jednotlivé stěžovatelovy argumentační linie následovně: 4. Ad 1) stěžovatel uvádí, že od doby, kdy odcestoval do zahraničí a nedostavoval se k hlavnímu líčení, se jeho situace podstatně změnila, neboť tehdy se stěžovatel vyhýbal nástupu do výkonu trestu, který teď však již vykonal, a nemá se tedy již čemu vyhýbat. 5. Ad 2) stěžovatel namítá, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody dlouhou dobu, po kterou tak byl orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přesto však neproběhlo bez viny stěžovatele ani jedno hlavní líčení. 6. Ad 3) stěžovatel obecným soudům vytýká, že ačkoliv nalézací soud věděl s předstihem, že bude o vazbě rozhodovat, nevyrozuměl o této skutečnosti stěžovatele ani jeho obhájce, kteří se tak nemohli na toto jednání dostatečně připravit. Nalézací soud rovněž ani nenaznačil své úvahy o potřebě stěžovatele vazebně omezit na svobodě. 7. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti porušení zásady neveřejnosti vazebního zasedání. To bylo zahájeno bez formálního ukončení hlavního líčení, a tedy přítomnost dalších osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, byla ponechána toliko jejich úvaze a některé z nich zůstaly přítomny i v průběhu vazebního zasedání. 8. Ad 5) stěžovatel předestírá argument, že napadené usnesení nalézacího soudu se opírá o důvody, pro něž nebylo pokračováno v hlavním líčení, které s jeho osobou nesouvisí, neboť převážně spočívají v nepřítomnosti jednoho ze spoluobžalovaných ze zdravotních důvodů. Tyto důvody však pro vzetí stěžovatele do vazby nesvědčí. 9. Ad 6) stěžovatel napadá výrokovou část napadeného usnesení nalézacího soudu, která jeho vzetí do vazby váže až k budoucímu okamžiku jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy "pro futuro", což ovšem dle stěžovatele trestní řád neumožňuje. 10. Ad 7) stěžovatel brojí proti obsahové pravdivosti údajného úředního záznamu o telefonátu policejního orgánu s matkou stěžovatele, podle něhož měla tato potvrdit stěžovatelův úmysl se kvůli hrozící výši trestu skrývat. Stěžovatel tvrdí, že by toto jeho matka nikdy nesdělila, a navrhuje provedení důkazu jejím výslechem. 11. Ad 8) stěžovatel argumentačně staví napadená rozhodnutí obecných soudů do rozporu s fakultativní a subsidiární povahou institutu vazby v trestním řízení a se zásadou zdrženlivosti, která ve vazebních věcech panuje. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v rozporu s těmito požadavky vyplývajícími z ústavního pořádku i z mezinárodněprávních dokumentů o ochraně lidských práv a důvodné stěžovatelově žádosti o jeho propuštění z vazby či její nahrazení méně razantními prostředky nevyhověly. IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. K problematice mezí ústavní konformity rozhodování o vzetí obviněného do vazby a tomu předcházejícího řízení se Ústavní soud vyslovuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)]. 15. Do rozhodování obecných soudů o vazbě může však Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)], nadto je rozhodování o vazbě vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)], nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako rozhodnutí o vině a trestu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002 (U 13/26 SbNU 351)]. To však neznamená, že by proto bylo možno slevit z požadavku na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí naop