II.ÚS 2585/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2585/17 ze dne 27. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JSG med, a. s., sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Petrem Topkou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 23 Cdo 320/2017-407, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., sídlem Nárožní 1359/11, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 6 Cmo 15/2016-356 potvrdil výrokem I. v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 9. 2015 č. j. 36 Cm 39/2011-307, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 533 562 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka představovala náhradu za škodu spočívající v pokutách uložených vedlejší účastnici řízení, jakožto provozovatelce potravinářského podniku, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (dále jen "SZPI") za nedodržení jejích povinností při uvádění potravin (medu), který jí byl dodán stěžovatelkou, do oběhu. 3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 320/2017-407 odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou vymezené otázky týkající se posouzení nezákonnosti správních rozhodnutí v důsledku nezákonností provázejících proces zkoušení výrobků a v důsledku vad při vyhotovování protokolů o tomto zkoušení - nezakládají přípustnost dovolání. S ohledem na znění § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jsou k přezkumu rozhodnutí správních orgánů (v daném případě inspektorátu SZPI) o souladu kontrolovaných výrobků s právními předpisy pověřeny soudy ve správním soudnictví a Nejvyššímu soudu nepřísluší v řízení o náhradě škody předmětná rozhodnutí přezkoumávat. Ke třetí otázce předložené stěžovatelkou, jež byla založena na tvrzení, že v posuzovaném případě nelze požadovat náhradu škody, jelikož pro shodné porušení závazku byla sjednána smluvní pokuta, Nejvyšší soud uvedl, že předmětnému tvrzení neodpovídají skutková zjištění nalézacích soudů, neboť nebyla splněna podmínka, aby odchylky od smluvně dojednané kvality zboží byly zjištěny znalcem. Za takové zjištění totiž nelze považovat zjištění zkušebních laboratoří inspektorátu SZPI a zkušební laboratoře společnosti APPLICA GmbH, jež zkoušky vzorků medu prováděly. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje vylíčení rozhodných skutečností a průběhu řízení před soudy nižších stupňů. V prvé řadě namítá nezákonnost rozhodnutí SZPI, neboť laboratoř, která prováděla rozbory potravin dodaných stěžovatelkou, neměla potřebnou akreditaci. Rovněž protokoly o výsledcích kontrol neměly požadované náležitosti a nemohly tak být podkladem pro zákonné rozhodnutí ohledně nedostatků potravin. Nejvyššímu soudu vytýká, že se námitkou nezákonnosti správních rozhodnutí odmítl zabývat s poukazem na § 135 o. s. ř., neboť se jimi cítil vázán. Stěžovatelka namítá, že nebyla účastníkem správního řízení, z něhož vzešly pokuty, výroky těchto rozhodnutí se stěžovatelky netýkají (pokuty byly uloženy vedlejší účastnici řízení) a odmítl-li Nejvyšší soud její dovolání projednat, odepřel stěžovatelce právo na právní slyšení. Na podporu svého tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607) a ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 46/10 (N 178/67 SbNU 163; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), které se týkají vázanosti civilního soudu trestním rozsudkem a podle nichž se tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení nevystupovaly. Stěžovatelka se domnívá, že závěry vyplývající z těchto nálezů lze vztáhnout i na správní řízení. 5. Stěžovatelka se dále věnuje vztahu smluvní pokuty a náhrady škody. Podle jejího názoru nebyla vedlejší účastnice řízení oprávněna náhradu škody požadovat, neboť se na ni vztahovala smluvní pokuta coby paušalizovaná náhrada škody. Nejvyšší soud se měl námitkám stěžovatelky, které se týkaly podle jejího názoru nesprávného posouzení ujednání o smluvní pokutě vrchním soudem, věnovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se odmítl těmito námitkami zabývat, považuje stěžovatelka za překvapivé, neboť z žádného dokazování v průběhu řízení nevyplynulo, proč by zjištění laboratoří SZPI nemohla být považována za zjištění znalce. Byl-li to vrchní soud, který se této námitce poprvé věnoval, avšak dle stěžovatelky ji posoudil nesprávně, byla stěžovatelce odepřena i možnost právně argumentovat, když nebyla poučena postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 7. V průběhu řízení o ústavní stížnosti byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2017 č. j. KSPL 29 INS 10417/2017-A-15 zjištěn úpadek stěžovatelky a byl na ni prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní stěžovatelky byla ustanovena obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s., sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, provozovna Újezdská 82, Město Touškov, která přípisem ze dne 31. 1. 2018 požádala Ústavní soud, aby pokračoval v řízení o ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Z pohledů možností přezkumu vytýčených výše citovanou judikaturou nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. 10. Stěžovatelka vznáší námitku nezákonnosti rozhodnutí SZPI a s tím související výtku vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, že odmítl dovolání stěžovatelky věcně projednat, když se otázkou nezákonnosti správního rozhodnutí nastolenou v dovolání nezabýval, resp. že ji vyřešil toliko poukazem na § 135 o. s. ř. a vázaností rozhodnutím správního orgánu. V této souvislosti lze dát zapravdu stěžovatelce v tom, že Nejvyšší soud otázku vázanosti rozhodnutím správního orgánu vyřešil pouze stručným odkazem na citované ustanovení, a navíc ne zcela přesně. Jak totiž stěžovatelka zdůrazňovala, nebyla účastnicí správního řízení, v němž byla vedlejší účastnici řízení udělena SZPI pokuta,