II.ÚS 2627/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2627/17 ze dne 14. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Tobiáše a Mgr. Diany Tobiášové, obou zastoupených Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5810/2016-245, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 Co 33/2015-212, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 36 C 146/2012-172, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 7 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Pochybení soudů a porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé ve výrazných rozporech mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť dle stěžovatelů bylo v soudním řízení jednoznačně prokázáno pravidelné a soustavné fotografování jejich pozemku. Dle stěžovatelů z provedených důkazů objektivně vyplývá, že k fotografování docházelo kromě léta i na jaře a na podzim roku 2012, a to i v době, kdy stavební činnost ještě ani nezačala, a že byly fotografovány i osoby stěžovatelů, jejich rodinných příslušníků a další soukromí stěžovatelů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se tak dělo řádově v desítkách případů, a že desítky až stovky fotografií, které musely být pořízeny, nebyly rozhodně použity pro účely stavebního řízení a založeny do správního spisu, ale žalovaní je mají s vysokou pravděpodobností nadále v držení. V návaznosti na toto pochybení také nedošlo k naplnění požadavku na přesvědčivé, racionální a logické odůvodnění napadených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelům dále odepřeno právo na přístup k soudu a na efektivní prostředky nápravy, neboť občanský soudní řád sice vylučuje z přezkumu rozsudky a usnesení obecných soudů, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, stěžovatelé se ovšem svou žalobou domáhali ochrany osobnosti, a odmítnutí jejich dovolání z důvodu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu proto považují za nedůvodné až excesivní. V usnesení Nejvyššího soudu je stěžovatelům taktéž vytýkáno, že dovolání není dostatečně konkrétně odůvodněno, s čímž stěžovatelé nesouhlasí, neboť nejen jmenovitě označili jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž dikce se Vrchní soud v Praze měl odchýlit, ale rovněž uvedli, v jakém smyslu se od nich Vrchní soud v Praze odchýlil. Stěžovatelé proto považují uvedený postup Nejvyššího soudu za přepjatý formalismus. Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých právech rovněž skutečností, že ani soud prvního ani druhého stupně neprojednaly jejich žalobu v celém rozsahu, když sice meritum žaloby tkvělo v pořizování fotografií osob, ale žaloba se týkala i obtěžování pohledem a dalšími imisemi ze strany žalovaných, čímž se soudy nezabývaly. V důsledku napadených soudních rozhodnutí tak stěžovatelé pociťují i zásadní újmu na jejich právu na nedotknutelnost soukromí a de facto i na právu vlastnit majetek. 3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 146/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 36 C 146/2012-172 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby bylo žalovaným JUDr. Světle Richtrové a JUDr. Petru Turoňovi (dále jen "žalovaní"), uloženo zničit veškeré fotografické snímky, na nichž je zachycen úplně či částečně dům č. p. X1, nacházející se na adrese R., a pozemek parcelní č. X2, zapsaný na listu vlastnictví č. X3, katastrální území R., které žalovaní mají v držení, a to včetně jejich záznamů. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 Co 33/2015-212 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5810/2016-245 pro nepřípustnost odmítl. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze nedošlo. 5. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelé shora předestřené námitky uplatnili již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. V dané věci stěžovatelé v řízení před soudy namítali, že se žalovaní coby vlastníci nemovitosti bezprostředně sousedící s rodinným domem stěžovatelů dopouštěli svým nepřátelským jednáním porušování osobnostních práv stěžovatelů. Toto jednání mělo spočívat v několikaměsíčním obtěžování, kontrolování a extenzivním dozoru nad soukromím stěžovatelů a dalších osob pohybujících se na jejich pozemku, konkrétně v dlouhodobém a mnohačetném pořizování fotografií. Stěžovatelé se žalobou domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost zničit veškeré fotografické snímky a písemně se stěžovatelům omluvit. 6. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 7. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že žalobou na ochranu osobnosti je možné chránit pokojný stav soukromí občana, pokud tento zásah nemá jasný základ v jiném zákoně, a že fotografování, které přesahuje míru běžnou, je neoprávněným zásahem do tohoto práva. V projednávané věci ovšem soud vyhodnotil fotografování žalovaných jako fotografování v běžném rozsahu, neboť bylo konáno za jasným a právem odůvodněným účelem, jakým je pořízení důkazu, a fotografování se navíc týkalo věcí neživých. Dle soudu prvního stupně se tak nemůže jednat o zásah do práva na ochranu osobnosti. 8. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze, který dovodil, že Krajský soud v Praze provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci v návaznosti na skutkový děj vylíčený v žalobě, a že žádným z těchto provedených důkazů nebylo prokázáno, že by žalovaní cíleně fotografovali stěžovatele či jejich rodinu, a naopak bylo prokázáno, že se předmětné fotografování vztahovalo ke stavební činnosti stěžovatelů na jejich pozemku. Odlišně se odvolací soud postavil pouze k náhradám nákladů řízení, když nepovažoval za účelně vynaložené náklady zastoupení první žalované druhým žalovaným, a prot