Ústavní soud II.ÚS 263/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „okresní soud“) byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovateli o odškodnění pracovního úrazu. Výrokem V. daného rozsudku bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K podaným odvoláním byl rozsudek okresního soudu ve výroku V. změněn napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) tak, že vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na částečné náhradě nákladů řízení částku 11 433 Kč (výrok II.) a na částečné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 888 Kč (výrok III.).

Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2025 č. j. 21 Cdo 1401/2025-707 odmítl a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů dovolacího řízení.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že v předmětném soudním sporu byl 100 % úspěšný a že musel zaplatit náklady právního zastoupení potřebné k účinné ochraně svých práv v soudním řízení. Na nákladech právního zastoupení nárokoval 1 152 320,51 Kč a byla mu přiznáno cca 1 % těchto právních výloh, což považuje za nespravedlivé. Má za to, že soud při stanovení sazby odměny za jeden úkon právní služby vycházel z nesprávného ustanovení advokátního tarifu, k čemuž poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.

Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat „ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje“ (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Tímto rozhodnutím bylo v daném případě již rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí toliko konstatoval, že v části, která směřuje proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné. Takové rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože dovolání proti výrokům o nákladech řízení bylo ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu ani dovolání nepodal (dovolání podal toliko vedlejší účastník).

Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu tak začala běžet již dnem doručení rozhodnutí tohoto soudu. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 633/25, body 17 a 18, usnesení ze dne 29. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 14 aj.).

Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Napadený rozsudek krajského soudu mu (resp. jeho právnímu zástupci) byl doručen dne 27. 11. 2024. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu tedy skončila v pondělí 27. 1. 2025 (viz § 57 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 29. 1. 2026, tedy rok po uplynutí zákonné lhůty.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.