Ústavní soud II.ÚS 2633/21 – Zánik odpovědnosti za přestupek

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že prvostupňovým správním rozhodnutím byla stěžovateli jako podnikající fyzické osobě - provozovateli taxislužby - uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za správní delikt dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o cenách"), a dále povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. Tohoto deliktu se měl dopustit tím, že dne 19. 10. 2015 jako řidič nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a požadoval po cestujících za poskytnutí taxislužby vozidlem Mercedes, na trase ulice Národní 13, Praha 1 - ulice Cihelná 635, Praha 1, v čase 14:39 - 14:47 hod. (vzdálenost 2,1 km), částku 300 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen "nařízení o maximálních cenách"), byl oprávněn požadovat částku v maximální výši 110 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč. Ve věci podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu financí ČR, které je dne 2. 5. 2017 zamítlo.

Městský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 5 Af 22/2017-73 následně zamítl žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl v daném případě zjištěn dostatečně. Oznámením o poskytnuté přepravě vyhotoveným cestujícími, protokolem o cenové kontrole sepsaným pověřeným kontrolním pracovníkem magistrátu i výpověďmi cestujících bylo shodně prokázáno, že stěžovatel požadoval za danou přepravu částku 300 Kč, tedy částku vyšší, než umožňuje nařízení o maximálních cenách. Závěry správních orgánů byly logické a přesvědčivé, a nijak je nezpochybnila ani stvrzenka předložená na částku 110 Kč. Ta svědčila jen o tom, že tuto částku naměřil taxametr ve vozidle stěžovatele, avšak ve vztahu k vytýkanému jednání - že požadoval úhradu vyšší - ničeho neprokázala. Podstatou správního deliktu stěžovatele nebylo, že by taxametr naměřil nesprávnou cenu za přepravu, ale že on sám požadoval cenu vyšší, než jaká odpovídala cenovým předpisům.

Městský soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Uvedl, že ze správního spisu nevyplývaly žádné informace o jeho osobních, rodinných nebo majetkových poměrech. V odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí sice obecně namítl likvidační charakter pokuty, avšak již neuvedl, jaké negativní dopady by pokuta měla na jeho život a jeho poměry. Jediný konkrétní argument představovalo tvrzení, že v jiném správním řízení (zahájeném na základě stejné kontroly) mu byla uložena rovněž pokuta, a to ve výši 70 000 Kč. Městský soud shledal, že za situace, v níž stěžovatel nedoložil likvidační charakter pokuty, nebyl postup správního orgánu nezákonný.

Stěžovatel ve věci uplatnil též námitku promlčení; dovozoval, že v posuzované věci ho nelze za předmětný správní delikt potrestat, neboť marně uplynula lhůta jednoho roku od jeho spáchání, stanovená § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ode dne 1. 10. 2015. K tomu soud v napadeném rozsudku uvedl, že pro posouzení, zda došlo k namítanému zániku odpovědnosti za předmětný správní delikt, je třeba vycházet z úpravy zákona o cenách, který do 30. 6. 2017, tedy do doby účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., upravoval zánik odpovědnosti za správní delikty spáchané podle tohoto zákona. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a jeho ustanovení § 20, upravující zánik odpovědnosti za přestupky, nelze na danou věc aplikovat. Dle § 17 odst. 3 zákona o cenách musely správní orgány v posuzované věci zahájit řízení do tří let ode dne 19. 10. 2015, kdy se dozvěděly o spáchání správního deliktu stěžovatelem, což se stalo, neboť správní řízení bylo v uvedené lhůtě nejen zahájeno, ale i pravomocně ukončeno (květen 2017). K zániku odpovědnosti za předmětný správní delikt podle soudu tedy nedošlo.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten ji jako nedůvodnou zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a stěžovateli vrátil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V odůvodnění rozsudku se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele, které již byly uplatněny v předchozím řízení.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav věci a namítá, že v řízení před Městským soudem v Praze nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem svědků - zaměstnanců Magistrátu hl. m. Prahy. Tento měl sloužit k tomu, aby se cestou konfrontace vyřešily určité nesrovnalosti v jimi podaných výpovědích. Dále také stěžovatel namítá prekluzi práva Magistrátu hl. m. Prahy vydat rozhodnutí o uložení pokuty dle zákona o cenách.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval v poslední instanci, zcela srozumitelně vysvětlil v bodech 23 až 26 napadeného rozsudku, z jakých důvodů nelze stěžovateli přisvědčit v jeho námitce zániku odpovědnosti za předmětné jednání. Současně v bodech 27 až 33 rozsudku velmi podrobným způsobem vypořádal námitku stěžovatele, týkající se věrohodnosti svědků a jejich svědeckých výpovědí, které podle jeho názoru tím, že jsou v pracovněprávním vztahu k Magistrátu hl. m. Prahy, vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich nezaujatosti. Ústavní soud v podrobnostech na rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje, neboť námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou pouze opakováním jeho argumentace z řízení vedeného před správními soudy.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.