II.ÚS 2635/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2635/15 ze dne 31. 5. 2016 N 97/81 SbNU 579 Předvídatelnost rozhodování obecných soudů v souvislosti s nálezovou judikaturou Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 31. května 2016 sp. zn. II. ÚS 2635/15 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Dušana Pazourka, 2. Margit Mostýnové, 3. Mgr. Ivany Jurenkové a 4. Ing. Aleše Pazourka, všech zastoupených JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 451/11, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2012 č. j. 17 C 99/2006-147, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013 č. j. 68 Co 301/2013-182 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 626/2014-197, vydaným ve sporu o náhradu škody způsobené státem průtahy v restituční věci stěžovatelů, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 626/2014-197 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013 č. j. 68 Co 301/2013-182 bylo porušeno základní právo stěžovatelů podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 626/2014-197 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013 č. j. 68 Co 301/2013-182 se proto ruší. III. Ústavní stížnost v části, která směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2012 č. j. 17 C 99/2006-147, se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížnost Stěžovatelé se ve včas podané ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 21. 11. 1991 v řízení vedeném pod sp. zn. 54 C 418/91 domáhali vůči státnímu podniku Silnice Ostrava vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění. Dané soudní řízení skončilo až dnem 8. 9. 2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a trvalo tak přibližně 11 let a 10 měsíců. Na základě uvedeného rozhodnutí se stěžovatelé stali vlastníky restituovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti"). V nyní posuzované věci se stěžovatelé domáhali žalobou ze dne 30. 8. 2006 vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to z důvodu porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, resp. přiměřené lhůtě, neboť stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ve shora uvedeném soudním řízení v restituční věci došlo k neodůvodněným průtahům v délce minimálně tří let, a proto uplatnili nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku z pronájmu předmětných nemovitostí za dobu překračující přiměřenou délku soudního řízení. Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval již dvakrát, poprvé rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, kterým vrátil věc Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že: "Pokud by v daném případě soud v restitučním řízení rozhodl o nároku žalobců na vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.) v zákonem přiměřené lhůtě, čímž by již nejpozději uplynutím této lhůty došlo k obnovení vlastnického práva žalobců, mohli žalobci jistě důvodně očekávat, že se již od tohoto okamžiku bude jejich majetek zvětšovat (rozmnožovat) o nájemné inkasované za pronájem nemovitostí, které byly předmětem restituce. O tento zisk byli připraveni právě v důsledku soudem opožděně vydaného rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že nebýt tohoto nesprávného úředního postupu, ke vzniku takto tvrzené majetkové újmy by nedošlo, a že tedy příčinou vzniku škody v podobě ušlého zisku, jehož náhrady se žalobci domáhají, je právě soudem zjištěný nesprávný úřední postup." Ve věci znovu rozhodující Obvodní soud pro Prahu 2, poté co mu byla věc městským soudem vrácena k dalšímu řízení, dospěl ústavní stížností napadeným rozsudkem k jinému závěru, než je v předchozím odstavci citovaný závěr Nejvyššího soudu, a to s odkazem na následné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 (dále také jen "rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu"), kterým byl v mezidobí názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2460/2010 překonán. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu by stěžovatelům vznikl nárok na náhradu jimi tvrzené škody až teprve ve chvíli, kdy by nemohli dosáhnout jeho uspokojení vůči primárnímu dlužníkovi (Silnice Ostrava, s. p). Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že je nutno respektovat právní názor obsažený v mezidobí vydaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením následné dovolání stěžovatelů odmítl, přičemž v odůvodnění uvedl, že ačkoliv bylo v předchozím řízení dovolacím soudem přímo ve věci stěžovatelů rozhodnuto rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, tak dovolací soud v tomto rozhodnutí vycházel ještě z původního právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 399/2010. Tento právní názor byl následně překonán právě rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, kdy dovolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru při posuzování otázky odpovědnosti státu za škodu, jež měla vzniknout osobě oprávněné podle restitučních předpisů jako ušlý zisk (ušlé nájemné) z nemovitosti, než který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 399/2010. Proto ačkoli byl soud prvního stupně zavázán právním názorem dovolacího soudu, tak ten reflektoval nejnovější sjednocující judikaturu dovolacího soudu v obdobné věci a v souladu s principem hospodárnosti rozhodl v souladu s touto judikaturou. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s názorem velkého senátu Nejvyššího soudu obsaženým v rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, ze kterého napadená rozhodnutí ve svých závěrech vycházejí. Tento názor, podle kterého se nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení posuzuje pouze jako subsidiární, resp. že porušení povinnosti v podobě nepřiměřené délky soudního řízení není v příčinné souvislosti se vznikem škody v podobě ušlého zisku (nájemného), je podle stěžovatelů rozporný s jejich právy podle čl. 36 odst. 3 Listiny. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1391/09 (N 218/63 SbNU 505). Stěžovatelé namítají, že pokud by soudy rozhodly v předcházejícím restitučním sporu v přiměřené lhůtě, žádná škoda by z tohoto titulu nevznikla. Pokud by bylo v jejich restitučním sporu rozhodnuto o tři roky dříve, což jsou průtahy, které stěžovatelé namítají, povinná osoba by byla nucena věci vydat a stěžovatelé by se těžko mohli domáhat jakéhokoliv nároku z tohoto titulu. Skutečnou příčinou vzniku škody je proto v posuzovaném případě porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu je podle stěžovatelů přenášena odpovědnost soudu za včasné rozhodnutí na osobu oprávněnou, neboť podle závěrů citovaného rozhodnutí by oprávněná osoba měla v průběhu restitučního řízení preventivně podávat žaloby na náhradu škody vůči povinné osobě pro případ, že v soudním řízení dojde k průtahům, neboť v opačném případě riskuje ztrátu nároku po uplynutí promlčecí doby. Stěžovatelé dále namítají, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejich práv na soudní ochranu, právní jistotu a ochranu legitimního očekávání ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud nejprve rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2460/2010 dospěl k závěru, že nárok stěžovatelů na náhradu škody je důvodný, přičemž následně tento soud potvrdil zamítavá rozhodnutí obvodního a městského soudu s odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že rozhodl o odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně podle svého přesvědčení v souladu s v době jeho rozhodnutí platnou judikaturou Nejvyššího soudu postupem, který plně respektoval procesní předpisy. Podle svého názoru nepo