II.ÚS 2640/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 N 98/89 SbNU 467 K prolomení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 22. května 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17 ve věci ústavní stížnosti Josefa Jandy, zastoupeného JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se sídlem Májová 1150/32, Cheb, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 13. června 2017 č. j. 28 Cdo 1158/2016-241, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2015 č. j. 64 Co 245/2015-192, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že vlastníkem pozemku je Česká republika - Státní pozemkový úřad, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a evidované právnické osoby Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Strahovské nádvoří 1/132, Praha 1 ? Hradčany, zastoupené JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 240/30, Plzeň, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastnic řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2017 č. j. 28 Cdo 1158/2016-241 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2015 č. j. 64 Co 245/2015-192 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2017 č. j. 28 Cdo 1158/2016-241 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2015 č. j. 64 Co 245/2015-192 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Ústavy. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 493/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 12 C 493/2013-161 byla zamítnuta žaloba Královské kanonie premonstrátů na Strahově (dále jen "Královská kanonie") o určení, že vlastníkem pozemku parc. č. X o výměře 28 613 m2 v k. ú. Hrzín u Nového Kostela, identifikovaného dle geometrického plánu ze dne 24. 10. 2013 č. 100-93/2013, je Česká republika a právo hospodařit s majetkem státu má Státní pozemkový úřad. Okresní soud dospěl k závěru, že Královská kanonie nebyla v rozhodném období vlastníkem předmětného pozemku, § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o půdě") nebyl naplněn, a kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem České republiky dne 27. 4. 2009 tedy nebyla neplatným právním úkonem podle § 29 zákona o půdě. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že dnem 16. 9. 1948 se stala vlastníkem předmětného pozemku Československá republika, kdy pozemkový majetek získaný dle § 1 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo zemědělství podle § 8 tohoto zákona přidělilo československému státu, správě státních lesů a statků. Královská kanonie uzavřela následně s Československou republikou celkem 3 smíry, jejichž předmětem bylo prohlášení kupní smlouvy (trhové) mezi Královskou kanonií a Marií Brüggemann ze dne 13. 4. 1943 neplatným právním úkonem. Dle názoru okresního soudu z § 436 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, vyplývá, že i pro převod vlastnictví rozsudky a jinými soudními listinami, tedy i smírem, byla nutná intabulace. Smír ze dne 9. 9. 1949, kterým se obnovovalo vlastnictví Královské kanonie, však nebyl intabulován. Proto má okresní soud za to, že Královská kanonie se vlastníkem předmětné nemovitosti na základě smíru ze dne 9. 9. 1949 nestala, nýbrž vlastníkem zůstala Československá republika. Okresní soud nezastírá, že na situaci lze pohlížet i tak, že pokud smír mezi Československou republikou a Královskou kanonií ze září 1949 nebyl zaknihován a zároveň byl ke dni 1. 1. 1951 výslovně opuštěn intabulační princip, pak se dnem 1. 1. 1951 stává vlastníkem Královská kanonie, protože po tomto datu stačí k převodu vlastnictví pouze smlouva. Okresní soud však tento názor nesdílí, neboť v době uzavření smíru právní řád intabulaci vyžadoval. I pokud by odvolací, dovolací či Ústavní soud dospěly k závěru, že se Královská kanonie stala vlastnicí předmětné nemovitosti ke dni 1. 1. 1951, žalobě by nebylo možné dle okresního soudu vyhovět, neboť je třeba aplikovat judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí v dobré víře od nevlastníka. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala Královská kanonie odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") ze dne 1. 9. 2015 č. j. 64 Co 245/2015-192 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika ? Státní pozemkový úřad. Krajský soud na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem dospěl k odlišným právním závěrům než okresní soud. Krajský soud se zejména neztotožnil s názorem okresního soudu o tom, že v posuzovaném případě bylo nutné intabulovat (vložit) rozhodnutí o smíru, kterým bylo uzavřeno v roce 1949 restituční řízení, do pozemkové knihy. Krajský soud konstatoval, že soudním smírem bylo deklaratorně rozhodnuto, že kupní smlouva z 29. 1. 1942 byla neplatná ex tunc, a stejnou skutečnost respektovaly československé správní orgány, když mj. i tento pozemek v souvislosti se zrušením konfiskace majetku Marie Brüggemann a zrušením národní správy vrátily Královské kanonii jako vlastníku, která pozemek držela a užívala až do 1. 10. 1948, kdy jej předala státu, protože podléhal zákonu o revizi první pozemkové reformy. Dle krajského soudu Královská kanonie prokázala, že v období od 25. 2. 1948 byla vlastníkem předmětného pozemku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku upozornil, že smyslem blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě bylo zabránit převádění nemovitého majetku, jehož původním vlastníkem jsou církve a náboženské společnosti třetím osobám až do doby přijetí zákona, který vyřeší restituci církevního majetku a majetku jiných náboženských společností, tj. zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Uzavřel-li Pozemkový fond České republiky se stěžovatelem dne 27. 9. 2009 smlouvu o prodeji mj. předmětného pozemku, pak se tak stalo v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě. Převody majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, jsou jakožto akt contra legem postiženy absolutní neplatností podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do dne 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"). S ohledem na právní účinky absolutní neplatnosti smlouvy zůstal předmětný pozemek nadále ve vlastnictví státu, byť vlastnické právo k tomuto pozemku bylo zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Krajský soud rovněž dovodil, že stěžovatel nemohl nabýt předmětné pozemky na základě své dobré víry. Krajský soud uvedl, že pokud by Státní pozemkový úřad postupoval obezřetně, jak mu to ukládá § 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."), pak by s ohledem na dochované listiny nemohl přistoupit k prodeji pozemku. Krajský soud upozornil na čl. IX kupní smlouvy, kde se říká, že kupující je srozuměn s tím, že nebude-li prohlášení prodávajícího o tom, že pozemek není vyloučen z převodu, pravdivé, má to za následek neplatnost smlouvy. Za této situace tedy nemůže být dle krajského soudu upřednostněna dobrá víra kupujícího před restitučním nárokem Královské kanonie. 4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatel i Státní pozemkový úřad dovoláním, která Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud připomněl, že se posuzováním platnosti převodů majetku uskutečněných v rozporu s § 29 zákona o půdě zabýval kupříkladu již ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ve kterém konstatoval, že smysl ustanovení je ve světle ustálené judikatury spatřován především v ochraně původního majet