II.ÚS 2690/14

Ústavní stížností, podanou dne 12. 8. 2014 (a doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 31. 8. 2014 o plnou moc k zastupování), tedy v zákonem stanovené lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze.

Podstatou napadeného usnesení Městského soudu v Praze je vrácení soudního poplatku z podané žaloby, podané proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 3. 4. 2014, č. j. 2014/1492/110. Důvodem tohoto usnesení městského soudu byla skutečnost, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, a to ani k výzvě soudu. Městský soud v Praze proto řízení pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 9 A 278/2014-22, zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 7. 2014. Teprve dne 31. 7. 2014 obdržel městský soud podání stěžovatele, předané k poštovní přepravě dne 30. 7. 2014, které obsahovalo vylepené kolkové známky v požadované hodnotě 3.000 Kč. Městský soud však s poukazem na ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007-172 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz) konstatoval, že okamžik zaplacení soudního poplatku je určen obliterací (znehodnocením) kolkové známky soudem, k čemuž došlo až dne 31. 7. 2014, tj. po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Podmínky shora citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích, umožňující soudu zrušit usnesení o zastavení řízení před jeho nabytím právní moci, tak nebyly splněny.

Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze porušil jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pokud totiž zákon nestanoví, kdy nastává okamžik zaplacení formou nákupu kolkových známek, a jestliže k tomu v daném případě došlo dne 30. 7. 2014, tedy před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení, pak byl postup a rozhodnutí Městského soudu v Praze protiústavní.

Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení obecného (správního) soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení (tedy stěžovatelem a Městským soudem v Praze) je naprostá shoda ohledně skutkových okolností věci a liší se toliko v jejím právním posouzení. Lze tak stručně shrnout, že stěžovatel s podanou správní žalobou nezaplatil příslušný soudní poplatek, následně byl k jeho zaplacení soudem vyzván a učinil tak teprve poté, co uplynula soudem stanovená lhůta pro jeho zaplacení. Podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích platí, že "[u]snesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost." Z citovaného zákonného ustanovení tedy plyne, že pokud by stěžovatel zaplatil soudní poplatek před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení (byť i po marném uplynutí lhůty k zaplacení, stanovené soudem), muselo by být toto usnesení zrušeno.

V nyní projednávané věci nicméně nabylo předmětné usnesení o zastavení řízení právní moc dne 30. 7. 2014 a teprve v tento den předal stěžovatel podání s nalepenými kolkovými známkami k poštovní přepravě; doručeno bylo městskému soudu až v den následující, tedy dne 31. 7. 2014. Městský soud v Praze tuto situaci vyhodnotil tak, že usnesení o zastavení řízení nemohl s ohledem na dikci zákona a judikaturu Nejvyššího správního soudu zrušit.

Tento právní názor považuje za správný Ústavní soud nejen z hlediska citovaného zákonného ustanovení, nýbrž i s ohledem na ústavní pořádek České republiky. Názor, podle něhož je z hlediska zaplacení soudního poplatku rozhodný teprve den, kdy se soudní poplatek dostal do dispozice soudu, totiž odpovídá rovněž setrvalé judikatuře Ústavního soudu a lze jej proto označit za ústavně souladný (viz např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08, nebo usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3062/13; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od této judikatury neshledává Ústavní soud v nyní rozhodované věci žádný rozumný důvod odchýlit se a proto na ni pro stručnost toliko odkazuje.

Z této judikatury totiž plyne, že opačný výklad, který nabízí stěžovatel, by pouze navozoval stav značné právní nejistoty. Jinak řečeno, mohl by vést k situacím, kdy by se zaplacený soudní poplatek dostal do dispozice soudu z technických důvodů (např. chyba na straně doručovatele) i s odstupem delším, než tomu bylo v daném případě, anebo třeba dokonce vůbec, což by skutečně vedlo pouze k právní nejistotě. Je tak třeba zopakovat, že soudní poplatek je splatný již v okamžiku podání návrhu soudu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. V řízeních ve správním soudnictví je navíc situace žalobce ulehčena i tím, že soudní poplatky jsou stanoveny fixně, takže jejich výše nemůže být pro žalobce obtížně zjistitelná či dokonce nepředvídatelná.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud činí závěr, že napadené usnesení Městského soudu v Praze považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítané porušení základního práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.