II.ÚS 2712/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2712/16 ze dne 25. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Bakeše, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek. Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 C 106/2006-401, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014 č. j. 18 Co 224/2014-499, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 1202/2015-531 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho "základní právo na přístup k soudu, právo na spravedlivý proces a právo na pokojné užívání majetku". Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 C 106/2006-401, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014 č. j. 18 Co 224/2014-499 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 1202/2015-53. 2. Výše nadepsané soudy rozhodovaly ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení částky 204 784, 45 Kč. Tato částka měla představovat rozdíl mezi částkou ve výši 315 000 Kč poskytnutou stěžovatelem (coby objednatelem díla) vedlejšímu účastníkovi (coby zhotoviteli díla) jako zálohou na provedení díla a skutečnou hodnotou provedeného díla (poníženou o náklady na opravy nedokončeného díla vynaložené stěžovatelem). Okresní soud v Chrudimi svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 C 106/2006-401 rozhodl o žalobě stěžovatele tak, že jí částečně (co do částky 85 913 Kč s příslušenstvím) vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl. Věc po provedeném dokazování posoudil tak, že mezi účastníky řízení byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo. První z nich se týkala obkladačských prací v interiéru a cena byla určena rozpočtem, druhá venkovních stavebních prací. Práce na díle dle první smlouvy nebyly dokončeny, když závazek zanikl pro nemožnost plnění, jelikož stěžovatel neumožnil další provádění prací a následně si objednal jejich dokončení u jiného zhotovitele. Soud při ocenění těchto prací provedených vedlejším účastníkem vyšel ze znaleckého posudku, který byl vypracován na podnět stěžovatele poté, co tento ukončil práce prováděné vedlejším účastníkem. U druhé smlouvy nebylo prokázáno, že by cena díla byla sjednána jako pevná či rozpočtem, proto soud vycházel z ceny přiměřené, určené na základě znaleckého posudku. Stěžovateli ve svém rozsudku proto okresní soud přiznal jen část žalované částky, kdy započetl nárok vedlejšího účastníka na zaplacení ceny díla provedené dle druhé smlouvy o dílo. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobce i žalovaného toto rozhodnutí potvrdil svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 18 Co 224/2014-499. 3. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že k porušení práva na přístup k soudu mělo dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 1202/2015-53, neboť tento odmítl jako nepřípustné jím podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014 č. j. 18 Co 224/2014-499. Dle stěžovatele se dovolací soud nevypořádal s podstatnou částí dovolacích námitek stěžovatele s odůvodněním, že tyto námitky nebyly upraveny procesně korektním způsobem. Dle stěžovatele však splnění požadavku vymezení předpokladu přípustnosti dovolání bylo v jeho podání vyjádřeno dostatečně, když uvedl, že dovolání je přípustné, neboť se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, jakým způsobem zanikl závazek žalovaného provést dílo a dále jakým způsobem se tato skutečnost promítá do nároků žalobce při nekvalitně zpracovaných pracích. Nedůvodně měly být odmítnuty i další námitky stěžovatele, konkrétně námitka nesprávnosti určení výše ceny za nedokončené dílo v interiéru domu (dle stěžovatele měla být částka ponížena o hodnotu prací, které nebyly provedeny řádně, kdy soud v tomto ohledu neprovedl jím navržené důkazy) a námitka nesprávnosti posouzení výše ceny díla v exteriéru domu (soud určil výši ceny jako cenu přiměřenou, jakkoli v řízení pouze nebylo prokázáno, jaké bylo mezi stranami ujednání o ceně díla). Nejvyšší soud tímto postupem měl rozhodnout o přípustnosti dovolání v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a tedy nesprávnou interpretací dovolání stěžovatele upřít stěžovateli zákonem předjímaný přezkum rozhodnutí dovolacím soudem. Stěžovatel odkázal v tomto ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu (nález Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, nález I. ÚS 3815/15 ze dne 5. 4. 2016 a nález II. ÚS 3316/15 ze dne 31. 5. 2016). Okresní a krajský soud dle stěžovatele porušily svými rozhodnutími ústavně zaručené základní právo stěžovatele na pokojné užívání majetku tím, že soud prvního stupně zavázal stěžovatele k úhradě úplaty za provedení díla dle § 634 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) v přiměřené výši v situaci, kdy v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo, a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil. Dále pak odvolacímu soudu a soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že jimi nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy, konkrétně důkaz výslechem svědka Pavla Tlustého, který na stavbě působil jako stavební dozor. Výslechem tohoto svědka bylo dle stěžovatele možno prokázat jednak rozsah provedených prací (jakož i jejich kvalitu) a dále pak tvrzení, že stěžovatel od smlouvy o dílo odstoupil. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele svým usnesením ze dne 24. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 1202/2015-53 dle § 243c odst. 1 o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce ve skutečnosti brojil primárně proti skutkovému závěrům odvolacího soudu (tj., že neprokázal, že stěžovatel vůči žalovanému učinil právní úkon odstoupení od smlouvy, vadnost provedení prací). Dle Nejvyššího soudu však "uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Otázka, zda závazek žalovaného ze smlouvy o dílo v interiéru domu zanikl pro nemožnost plnění, pak sama nemůže založit přípustnost dovolání, které ve vztahu k ní neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Další námitka stěžovatele, tj. že soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 696/2012, a ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 99/2009) překlenuly sporná tvrzení účastníků ohledně rozsahu provedených prací soudcovskou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. je opět založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu. Okolnost, že tvrzení účastníků v řízení před soudem ohledně rozsahu sjednaných prací byla sporná, nemůže sama o sobě vést k závěru, že se při uzavírání smlouvy o dílo na rozsahu prací nedohodli." Způsobilou založit přípustnost a důvodnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu není ani otázka, "zda ustanovení § 634 odst. 1 obč. zák. může být aplikováno i v situaci, kdy není obsah cenového ujednání prokázán, a pokud ano, zda v takovém případě lze vykročit mimo mantinely skutkových tvrzení smluvních stran", kterou měl stěžovatel za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, neboť tato argumentace byla opět založena na kritice zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Nepřísluší mu tak zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody úča