II.ÚS 280/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 280/06 ze dne 18. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Brno, Tř. kpt. Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1332/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, č.j. 8 To 396/2004-442, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, č.j. 6 T 323/2001-405, takto: Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 5. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále základní právo, zakotvené v článku 40 odst. 6 Listiny, upravující zákaz retroaktivity trestních norem. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 323/2001, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 T 323/2001-405, stěžovatele vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho za něj k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří a půl let. Současně mu uložil peněžitý trest ve výši 230.000,-Kč, přičemž mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Podle skutkových zjištění soudu se stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako předseda představenstva společnosti Sigma Brno, a.s., se sídlem Hviezdoslavova 53, Brno, nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z mezd zaměstnanců uvedené společnosti - v období od 1. 8. 1997 do 30. 11. 2000 neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 922 613,40 Kč, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 1. 1999 do 30. 11. 2000 v celkové výši 172 499,40 Kč a sraženou daň z příjmů fyzických osob na období od 1. 4. 1997 do 30. 11. 2000 v celkové výši 3 327 411,-Kč. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 8 To 396/2004-442, podané odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1332/2005, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Všechna tři rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Má za to, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu a v tomto směru nedůvodně odmítl doplnit dokazování o důkazy stěžejní k prokázání neviny stěžovatele. Stanovisko odvolacího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 155/2000, na které stěžovatel v odvolání odkazoval, stěžovatel hodnotí jako nepřezkoumatelné, ilustrující nejednotnost rozhodovací praxe při řešení dané problematiky. I Nejvyšší soud dle stěžovatele v napadeném usnesení nepřípustně zobecňujícím a spekulativním způsobem dovozuje existenci subjektivní stránky na straně stěžovatele, aniž by k tomu mohl shledat ve spisové dokumentaci jakékoli důkazy. Právě výsledky nedoplněného dokazování měly osvětlit subjektivní postoj stěžovatele a prokázat důvodnost jeho očekávání o budoucích zdrojích, které měly sloužit k úhradě citovaných závazků. Nepřezkoumatelnost právních závěrů Nejvyššího soudu spatřuje i v případě jeho úvah o povinnosti stěžovatele přijmout odpovídající opatření nebo podnikání ukončit. Má za to, že ze závěrů učiněných v odůvodnění soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že soudy definovaly trestní odpovědnost pachatele skutku popsaného v § 147 odst. 1 tr. zák. jako odpovědnost objektivní, přičemž Nejvyšší soud jejich stanovisko potvrdil. Označené soudy totiž dovozují naplnění subjektivní stránky z pouhé okolnosti, že neproběhly zákonné platby, aniž by zkoumaly další okolnosti případu související s úmyslem, čímž porušily jednu ze základních zásad trestního práva, že každý může být trestně stíhán a odsouzen pouze ze zákonných důvodů. V tomto směru dále soudům vytýká, že závěry skutkových zjištění neodpovídají aplikovaným právním závěrům. Nebyla např. zohledněna obhajoba, že pokud v období vymezeném obhajobou byly hrazeny platby ve prospěch příslušných správců daně, jednalo se o platby ve smyslu § 147 tr.zák. a teprve po uspokojení těchto zákonných plateb byly přebytky určeny na hrazení zbývající části povinnosti společnosti vůči těmto správcům daně. Argumentace Nejvyššího soudu, týkající se postupu při výpočtu neodvedených částek na jednotlivé druhy závazků, nemá dle stěžovatele oporu v právní úpravě a soud při něm opomněl aplikovat zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl uznán vinným dle ustanovení § 147 tr. zák., který byl včleněn do zákona novelou, účinnou od 1. 1. 1998, a to i pro jednání spáchané před 1. 1. 1998. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zásadnou zákazu retroaktivity trestních norem. Ustanovení § 255 tr. zák. nemůže být ve vztahu k ustanovení § 147 tr. zák. ve vztahu obecného ke speciálnímu. Brání tomu skutečnost, že každé z nich mj. chrání odlišný objekt a není možno ani přehlédnout, že obě ustanovení byla inkorporována do trestního zákona jako možnost postižení negativních společenských jevů odlišného charakteru. Dle stěžovatele je vyloučeno, aby bylo totožné jednání postihováno do určitého okamžiku podle jednoho ustanovení trestního zákona a od data účinnosti nové trestní normy podle této normy, přičemž původní trestní norma zůstává nadále v účinnosti. Právě neaplikovatelnost ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák. na případy obdobné stěžovatelovu vedla ke vzniku skutkové podstaty podle § 147 tr. zák. Měl-li by totiž zákonodárce za to, že lze postihovat tato jednáni dle § 255 tr. zák., nebylo by nutno ustanovení § 147 tr. zák. do trestního řádu inkorporovat. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Brně zcela odkázal na své skutkové a právní závěry vyjádřené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Rovněž Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž bylo reagováno na všechny odvolací námitky, které jsou shodné s obsahem ústavní stížnosti. Nejvyšší soud poukázal na to, že všechny námitky stěžovatel uvedl již v rámci dovolacího řízení a soud se jimi podrobně zabýval. Přesto se opětovně k jednotlivým námitkám vyjádřil. Nad rámec odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že otázkou posuzování trestnosti jednání spočívajícího v neodvádění daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance před 1. 1. 1998 se zabýval i Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, z něhož plyne, že před účinností novely trestního zákona - zák. č. 253/1997 Sb., bylo uvedené jednání postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., přičemž ve vztahu k tomuto trestnému činu je ustanovení § 147 tr. zák. a § 147a tr. zák. považovat na lex specialis. Dle názoru Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Městské státní zastupitelství v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdaly. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkovýc