II.ÚS 2844/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2844/09 ze dne 2. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009 č. j. 5 As 6/2009-94 a proti postupu soudů a správních orgánů v předchozím řízení spolu s návrhem na zrušení § 84 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem a na účinné právní prostředky nápravy zaručené čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a dalších článků hlavy páté Listiny, zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, spolu s návrhem na zrušení § 84 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s tím, že nebyl zařazen do okruhu účastníků řízení ve věci vydání rozhodnutí, kterým dle § 66 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavebního zákona"), byla povolena stavba "STL plynovod a přípojky plynu" firmě Ivan Svatoš, a.s. K zásadnímu pochybení došlo dle názoru stěžovatele - stručně řečeno - v souvislosti s tím, že správní řízení mělo vady spočívající v tom, že ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků řízení nebylo správními orgány provedeno žádné dokazování, a skutková zjištění nejsou úplná a bezvadná. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že správní orgán nepochybil, když postupoval v souladu s ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu a odvolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že nebyl účastníkem řízení, a proto s ním nebylo v řízení jednáno. V důsledku chybného postupu dospěl k závěru, že postavení účastníka stavebního řízení v předmětné věci mu v souladu se zákonem nenáleželo. Současně stěžovatel tvrdil, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práv, neboť nenapravil vady správního řízení ani vady řízení před krajským soudem a kasační stížnost zamítl přesto, že již rozhodnutí stavebního úřadu je nezákonné, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků obsahuje pouze souhrnné zjištění. Stěžovatel napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a postupu soudů v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu vytýká, že se správně nevypořádal s námitkami stěžovatele a při rozhodování vycházel z nesprávného stanovení okruhu účastníků přezkoumávaného správního rozhodnutí a z nesprávného posouzení právní otázky účastenství stěžovatele ve stavebním řízení, z nesprávného posouzení platnosti doručení správních rozhodnutí a jiných správních písemností, jehož důsledkem pak bylo nesprávné posouzení právní moci správních rozhodnutí, nesprávné posouzení zákonnosti a ústavnosti uplatnění správního řádu a nesprávné posouzení přípustnosti a včasnosti uplatněných opravných prostředků. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a postupem soudů v řízení před vydáním tohoto rozsudku bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových základních práv zaručených ústavním pořádkem a Úmluvou a návazně ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel ve smyslu ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení ustanovení § 84 správního řádu, které je podle jeho názoru v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zakládá nerovnost účastníků správního řízení, a jeho uplatněním v řízení, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti, bylo porušeno základní právo stěžovatele na rovnost v řízení. II. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 107/2008, z kterého je zřejmé: Krajský úřad Jihočeského kraje zamítl odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 10. dubna 2008 č.j. KUJCK 33272/2007/OREG/3 proti rozhodnutí Městského úřadu v Písku č.j. Výst/2032/0/2004/Št.STUR-St-Po ze dne 25. listopadu 2004, neboť nebylo podáno účastníkem řízení. Stěžovatel brojil odvoláním proti rozhodnutí ve věci stavby "STL plynovod a přípojky plynu k objektům C,D.E,F obytného souboru vnitrobloku Gregorova ul. v Písku na pozemcích st. parc. č. 357/5, 357/8, 357/9, 357/10, 357/11, pozemkové parc. č. 69/1 a 2093/3 v k. ú. Písek ", též označeno jako "stavba STL plynovod", firmě Ivan Svatoš, a.s. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2008 č.j. 10 Ca 107/2008-52 byla zamítnuta žaloba stěžovatele a rozhodnuto, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009 č. j. 5 As 6/2009-94 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud sdělil, že v případě stěžovatele nezpochybňuje, že je vlastníkem sousedního pozemku, s ohledem na charakter stavby - stavba plynovodu a přípojky plynu, o kterém bylo stavební řízení vedeno, nemohl být nikterak dotčen na vlastnickém právu; nesplnil tak např. na rozdíl od jiných stavebních řízení, v nichž s ním bylo jako s účastníkem řízení jednáno, podmínku účastenství dle stavebního zákona. K namítanému porušení základních ústavně garantovaných práv stěžovatele, dle názoru účastníka řízení v daném případě nedošlo. Účastník řízení udělil souhlas s projednáním věci bez jeho účasti. Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí, na které ve stanovené lhůtě nereagoval. IV. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesl v podání vyjadřujícím nesouhlas s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2008 (č.l. 61-63). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícím rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích správní soudy rozhodovaly o opravném prostředku stěžovatele, kterým bylo zamítnuto odvolání podle ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu. Dle citovaného ustanovení opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Předmětem přezkumu v případě rozhodnutí o zamítnutí odvolání dle § 92 správního řádu pro nepřípustnost, příp. pro opožděnost se jeví toliko posouzení dodržení zákonných podmínek pro takový postup. Podmínkou sine qua non pro posouzení přípustnosti a včasnosti podaného od