Ústavní soud II.ÚS 2980/25

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se v řízení o určení pracovněprávního vztahu domáhal vydání rozsudku, že 1. 5. 2005 platně uzavřel pracovní smlouvu s vedlejší účastnicí řízení, coby zaměstnavatelkou. Okresní soud v Rokycanech ("okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 C 102/2019-329, zastavil řízení o určení, že pracovní poměr mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014 (výrok I) a zamítl žalobu ze dne 17. 5. 2019, ve znění její změny ze dne 9. 1. 2024, na určení, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl stěžovatel zaměstnancem vedlejší účastnice řízení (výrok II).

K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku I zrušil a ve výroku II změnil tak, že žaloba na určení, že mezi stěžovatelem a stěžovatelkou byl právní vztah, a to pracovní poměr, který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, se zamítá (výrok I).

Stěžovatel následně napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soudem odmítnul usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 21 Cdo 1398/2025-451, podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") s odůvodněním, že dovolání zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.

Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu. Nadále setrvává na názoru, že mezi ním a vedlejší účastnicí existoval právní vztah, pracovní poměr. Krajskému soudu vytýká, že neprovedl řádné dokazování. Má za to, že jím přijaté závěry jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Zdůrazňuje, že pro vedlejší účastnici řízení vykonával závislou práci, a proto by jeho věc měla být posouzena primárně podle pracovně právních předpisů.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

Z příloh ústavní stížnosti i shora provedené rekapitulace se podává, že v posuzované věci byl napadený rozsudek krajského soudu předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením odmítl. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel posledně uvedené rozhodnutí nenapadá. O uvedeném závěru svědčí nejen záhlaví ústavní stížnosti, v němž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, ale zejména samotná stížnostní argumentace, kterou se brojí výhradně proti posouzení věci krajským soudem, a formulace petitu, v němž se navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu. Že se stěžovatel po Ústavním soudu nedomáhá přezkumu a zrušení (též) rozhodnutí Nejvyššího soudu, se pak v neposlední řadě podává i z plné moci udělené právnímu zástupci, v níž je uvedeno, že ji stěžovatel uděluje k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu.

Za popsané situace, kdy nelze mít podle Ústavního soudu jakýchkoliv rozumných pochybností o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností skutečně pouze v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, již Ústavní soud nepovažoval za nezbytné si v tomto smyslu ověřovat stěžovatelův úmysl.

Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. Napadá-li proto stěžovatel pouze rozhodnutí nižšího soudu a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něho odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. obdobně usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 774/23 nebo ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2691/21).

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.