II.ÚS 2988/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2988/19 ze dne 26. 4. 2021 N 84/105 SbNU 360 Podmínky pro zápis do seznamu členů profesní komory a právo na svobodnou volbu povolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1576/2018-306, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Komory patentových zástupců České republiky, se sídlem v Brně, Gorkého 12, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1576/2018-306 byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. Podstata ústavní stížnosti a shrnutí průběhu řízení 1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě, prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obsahově náležitou ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Brně, rozsudek Krajského soudu v Brně i usnesení Nejvyššího soudu. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i z vyžádaného spisu nalézacího soudu zn. 45 C 30/2012 se podává, že předmětem řízení byl návrh, kterým se stěžovatel jako žalobce domáhal proti Komoře patentových zástupců České republiky (dále označené též jen "Komora patentových zástupců" nebo "Komora"), aby mu umožnila složení slibu do rukou předsedy Komory a provedla jeho zápis do seznamu patentových zástupců. Jednalo se tedy o návrh na splnění tvrzených povinností vyplývajících ze zákona, podaný v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). 3. Městský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 stěžovatelovu žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2016 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu provést důkaz výslechem svědka advokáta JUDr. Jana Slunečka, u něhož měl stěžovatel vykonávat odpovídající odbornou praxi. Po doplnění dokazování dospěl Městský soud v Brně v rozsudku v záhlaví citovaném k závěru, že předmětná činnost stěžovatele nesplnila podmínku odborné praxe podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o patentových zástupcích"), a stěžovatelovu žalobu opět zamítl. Stěžovatel podle něj v rámci odborné praxe nevykonával u advokáta soustavnou a pravidelnou činnost v oblasti patentových práv. Spolupracoval s ním spíše neformálně, konzultace byly spojeny s přípravou na odbornou zkoušku patentového zástupce. Skutečným těžištěm stěžovatelovy praxe bylo vypracovávání návrhů na zápis ochranných známek v souvislosti s činností stěžovatele jako daňového poradce. 4. Krajský soud v Brně poté shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. V odůvodnění rozsudku interpretoval stěžejní ustanovení § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích a dospěl k závěru, že kritéria kladená na odbornou praxi zahrnují soustavné vedení a intenzivní vliv školitele směřující k získání znalostí i dovedností spojených s činností patentového zástupce, přičemž školitelem má být osoba v oboru způsobilá. Odvolací soud čerpal tyto závěry z důvodové zprávy k zákonu o patentových zástupcích a popsal současně pozici asistenta patentového zástupce jako takovou, která umožňuje profesní růst a zajistí přípravu na odbornou zkoušku. Odvolací soud posléze vytkl stěžovateli trojí nedostatek jeho argumentace. První spočíval ve svévolném výkonu odborné praxe v rámci vlastní podnikatelské činnosti, neboť stěžovatel jako daňový poradce vypracovával návrhy na zápis ochranných známek. Druhý spočíval v pochybnostech o kvalitách advokáta JUDr. Slunečka, neboť ten nemohl podle odvolacího soudu umožnit stěžovateli praktický výkon činnosti ve všech oblastech průmyslového práva, jak by měl tuto možnost u patentového zástupce jako asistent. Třetí výtka mířila na dohodu stěžovatele o pravidlech kontaktu a výkonu praxe se jmenovaným advokátem - ta nemohla umožnit soustavnou a pravidelnou přípravu na odbornou zkoušku na rozdíl od zaměstnaneckého poměru, i když stěžovatel tvrdil, že v letech 1999-2005 konzultovali asi 300-350 případů. 5. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na stěžovatelem formulované právní otázce, "který ze zájmů převáží při střetu veřejného a individuálního zájmu za situace, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost nastavených pravidel doplňujících obecnou dikci zákona (k podmínce odborné praxe, pozn. Ústavního soudu) tak, aby byl naplněn ústavní požadavek primátu občana nad státem, princip právní jistoty, předvídatelnosti a právo na spravedlivý proces". Podle Nejvyššího soudu dovodil odvolací soud, při zohlednění důvodové zprávy k zákonu, požadavky na výkon předmětné odborné praxe (soustavnost, pravidelnost) ze samotné interpretace dotčeného zákonného ustanovení, jímž byl stěžovatel vázán jako kterýkoli jiný adresát práva, a nešlo tedy o situaci, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost pravidel doplňujících obecnou dikci zákona. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje historii sporu a namítá s odkazy na prameny ústavního pořádku a konkrétní judikáty, že obecné soudy nesprávně vyložily rozhodnou právní normu - text § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích. Interpretovaly podmínku odborné praxe jednostranně a ve prospěch Komory, přičemž v rámci vzniklé kolize veřejného zájmu a individuálního práva na svobodnou volbu povolání potlačily fakt, že je povaha posledně zmíněného práva ambivalentní. Je v něm přítomen status positivus (stanovení přiměřených podmínek pro výkon povolání) i status negativus (vymezení prostoru autonomie jednotlivce, do něhož veřejné moci nepřísluší zasahovat). 7. Stěžovatel brojí též proti procesní stránce rozhodování obecných soudů tvrzením, že nedošlo ke správnému vyhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu. Jinak by totiž nebyla ztížena aplikace jím namítaných principů. Klade současně důraz na nesprávné právní posouzení věci ze strany dovolacího soudu. Tomu vytýká, že nepřipustil položenou právní otázku a nevzal v úvahu právní stav měnící se v průběhu sporu; od roku 2007, kdy se stěžovatel o zápis do seznamu patentových zástupců začal ucházet, byly podmínky odborné praxe "prázdnou schránkou", k jejímuž naplnění došlo až po deseti letech, fakticky z iniciativy stěžovatele. 8. Veřejný zájem není podle stěžovatele dotčen jen v akademické rovině. Stěžovatel prokázal, že praxi vykonal, byť nikoli podle představ ex post nastavených Komorou. Svou odbornou praxi završil úspěšně vykonanou zkouškou, která verifikovala, vzhledem ke svému obsahu, jak jeho teoretické, tak i praktické znalosti a dovednosti. Veřejný zájem nebyl tedy se zřetelem na dané okolnosti ohrožen v takové míře, že by převážil nad individuálním zájmem stěžovatele na svobodnou volbu povolání. II. Vyjádření účastníků 9. Městský soud v Brně navrhl ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Ve věci je podle jeho názoru zásadní, že je ve veřejném zájmu, aby činnost patentových zástupců byla vykonávána kompetentními osobami. Tento požadavek je třeba vnímat jako legitimní korektiv práva jednotlivce na svobodnou volbu povolání. K porušení základních práv stěžovatele rozhodnutím soudu dojít nemohlo. Stěžovatel sice vykonal odbornou zkoušku, ale neprokázal sv