Ústavní soud II.ÚS 3026/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci týkající se podezření ze spáchání zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měli dopustit P. N. a V. K. Prověřování v této věci bylo prováděno na základě podání stěžovatele.

Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství napadeným usnesením zamítla jako nedůvodnou.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

V případech, kdy stěžovatel napadá rozhodnutí dozorového státního zástupce o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu za účinný prostředek nápravy považován podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. srpna 2014 (U 14/74 SbNU 623), sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. února 2019, sp. zn. II. ÚS 417/25 ze dne 5. března 2025].

V nyní posuzované věci stěžovatel výslovně - avšak v ústavní rovině mylně - uvedl, že podnět k dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství není ve smyslu trestněprávního pořádku řádným ani mimořádným opravným prostředkem a že se proto s ochranou svých zákonných a ústavních práv obrací tímto na Ústavní soud. Z ústavní stížnosti vyplývá, že zároveň s ní stěžovatel podnět k výkonu dohledu nejblíže nadřízenému státnímu zastupitelství dokonce podal.

Z uvedeného tedy vyplývá, že ústavní stížnost je minimálně předčasná, neboť stěžovatel nevyčkal na vyřízení podnětu k výkonu dohledu. Pro účinné nevyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele je proto nutno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou. Bude-li stěžovatel po vyřízení podnětu nadále trvat na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, může znovu podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu.

Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta.