II.ÚS 3042/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3042/14 ze dne 19. 1. 2016 N 7/80 SbNU 81 Nepřípustný formalismus při elektronickém podání stížnosti do datové schránky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) - ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3042/14 ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. prosince 2013 č. j. 55 To 440/2013-836, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. září 2013 č. j. 3 PP 283/2010-688, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, za účasti 1. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2. Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 12. 2013 č. j. 55 To 440/2013-836 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 12. 2013 č. j. 55 To 440/2013-836 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 9. 2014 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 10. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má na mysli usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 12. 2013 č. j. 55 To 440/2013-836). 3. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud pro naléhavost věci návrh projednal ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo pořadí. 4. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. 5. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010. 6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 17. 9. 2013 č. j. 3 PP 283/2010-688 Okresní soud v České Lípě rozhodl podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, že odsouzený L. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl původně uložen v trvání 28 měsíců rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005 sp. zn. 6 T 72/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. 61 To 111/2006 a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 6 T 72/2005 pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 2010 č. j. 3 PP 283/2010-44, které nabylo právní moci dne 21. 10. 2010. 7. Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě podal odsouzený stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 12. 2013 č. j. 55 To 440-836 podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl. 8. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že stížnostní námitky byly uplatněny v elektronické podobě. Podle § 59 odst. 1 trestního řádu se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno, a lze je učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Elektronickým podpisem se rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě, přičemž datovou zprávou jsou elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uschovávat na záznamových médiích používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou [zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "zákon č. 227/2000 Sb."]. Datová zpráva je pak podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. Je tak mimo jakoukoli pochybnost, uvedl krajský soud, že existence elektronického podpisu je nezbytným zákonným předpokladem pro závěr, že podání učiněné v elektronické podobě bylo učiněno v souladu se zákonnými požadavky stanovenými v § 59 odst. 1 trestního řádu. Podle krajského soudu však v tomto konkrétním případě takto postupováno nebylo, a to z důvodu absence elektronického podpisu. S ohledem na to krajský soud postupoval podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. 9. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci mu ve svém ústavní stížností napadeném usnesení vytkl, že ke stížnosti nebyl připojen uznávaný elektronický podpis ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb. 10. Podle stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci však postupoval nezákonně, pokud stížnost nepovažoval za písemný a podepsaný úkon. Stěžovatel má za to, že krajský soud posuzoval jeho podání jako obyčejný e-mail bez zaručeného elektronického podpisu, zatímco ve skutečnosti šlo o podání do datové schránky, které se řídí zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 300/2008 Sb."). Stěžovatel poukázal na to, že předmětné podání bylo dodáno do datové schránky krajského soudu dne 18. 9. 2013. Podle stěžovatele byly splněny všechny zákonné požadavky kladené na formu a včasnost podání stížnosti proti usnesení Okresního soudu v České Lípě. Krajský soud svým rozhodnutím odňal stěžovateli právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. zasáhl do práva na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo upřeno právo dvojinstančního soudního řízení. 11. Ve vztahu ke včasnosti podání stížnosti stěžovatel uvádí, že v případě datových zpráv doručovaných do datové schránky je podání učiněno okamžikem, kdy soudu došlo, resp. kdy se dostalo do jeho sféry vlivu. Taková skutečnost nemůže záviset na tom, kdy se pracovník daného orgánu přihlásí do datové schránky. Rozhodným je okamžik dodání datové zprávy do datové schránky příjemce, který je zapsán provozovatelem informačního systému datových schránek a je osvědčen časovým razítkem. Doba doručení podání má význam jen pro podání učiněná podle zákona o elektronickém podpisu. Podle názoru stěžovatele byla stížnost podána dne 18. 9. 2013, kdy byla datová zpráva dodána do datové schránky krajského soudu. 12. Stěžovatel má za to, že se odvolací soud opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 4 Tz 36/2013, které řešilo jinou procesní situaci, neboť v něm byla odvolatelem fyzická osoba a její podání bylo učiněno formou e-mailu. V uvedené trestní věci však stížnost podával stěžovatel prostřednictvím téže datové schránky, do níž obdržel v této trestní věci usnesení soudu prvního stupně, proti němuž byla podána stížnost. Podle stěžovatele proto nemohla být jeho stížnost zamítnuta jako podaná neoprávněnou osobou, a to tím spíše, že z informací provázejících podanou stížnost z datové schránky stěžovatele je dostatečně zřejmá jeho identifikace. Stěžovatel dále odkazuje na § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 240/2009 týkající se odstranitelných vad podání. Ze všech těchto důvodů stěžovatel označuje postup odvolacího soudu za formalistický, alibistický a nesprávný. Stěžovatel má za to, že popsaný postup je obdobný jako byl v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci v trestní věci sp. zn. 55 Tmo 14/2013. 13. Stěžovatel dále poukazuje na to, že od roku 2010, kdy se jeho trestní věcí zabývá Okresní soud v České Lípě, ale i krajský soud, vždy se soudy komunikoval prostřednictvím datové schránky. Stěžovatel dále odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 47 Co 71/2010, podle něhož fyzické i