II.ÚS 3056/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3056/13 ze dne 13. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti PEYTON INVESTMENTS HOLDINGS LTD., se sídlem 33 Porter Road, Road Town, Tortola, Britské panenské ostrovy, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, nám. T.G.M. 142, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2012, č.j. KSPL 29 INS 7941/2011, 2 VSPH 59/2012-P3-12, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2013, jež byla doplněna podáními stěžovatelky ze dne 22. 10. 2013 a 21. 11. 2013 a která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Stěžovatelka v postavení věřitele přihlásila do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 7941/2011 pohledávku v celkové výši 7.005.325,60 Kč, jejíž výši následně změnila tak, že uplatňovala pohledávku ve výši 23.230.325,- Kč. 3. Stěžovatelka na přezkumném jednání dne 10. 10. 2011 výši pohledávky opět změnila s tím, že se nově domáhala toliko částky v celkové výši 13.634.456,16 Kč. Na tuto změnu reagoval Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 22. 11. 2011, č.j. KSPL 29 INS 7941/2011-P-3-6, tak, že bere částečné zpětvzetí přihlášky stěžovatelky ze dne 10. 10. 2011 ve výši 6.200.000,- Kč na vědomí. 4. Proti právě uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Ve svém odvolání pak požadovala, aby rozhodnutí insolvenčního soudu bylo změněno tak, že ve výroku bude uvedeno, že insolvenční soud bere na vědomí, že snížila svou pohledávku na 8,8 milionu Kč s příslušenstvím. Uvedla, že při přezkumném jednání nepostupovala dle § 184 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v tehdy účinném znění (dále jen "insolvenční zákon"), jenž upravuje zpětvzetí přihlášené pohledávky, ale dle ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, na jehož základě je možno měnit výši přihlašované pohledávky až do skončení přezkumného jednání, dokud pohledávka věřitele není zjištěna. 5. O odvolání bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2012, č.j. KSPL 29 INS 7941/2011, 2 VSPH 59/2012-P3-12, tak, že odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že soud bere na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky stěžovatelky v rozsahu 9.595.568,84 Kč. Učinil tak s odůvodněním, že se soud prvního stupně dopustil věcné nesprávnosti, když opomněl, že stěžovatelka nevzala zpět přihlášku toliko v rozsahu jistiny ve výši 6.200.000,- Kč, ale i úroků z prodlení ve výši 3.395.568,84 Kč. 6. Vedena chybným poučením o přípustnosti dovolání, jehož se jí ze strany odvolacího soudu dostalo, napadla stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, č.j. KSPL 29 INS 7941/2011, 29 NSČR 45/2012-P3-30, pro nepřípustnost odmítnuto. III. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní poukazovala na to, že její úkon učiněný na přezkumném jednání dne 10. 10. 2011 měl být posouzen jako snížení výše přihlášené pohledávky ve smyslu § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, nikoli jako částečné zpětvzetí ve smyslu § 184 téhož zákona. Nesprávnost právního posouzení předmětného úkonu má dle názoru stěžovatelky dopad do její majetkové sféry, resp. jím byla narušena právní jistota stěžovatelky ohledně zachování jejího majetkového práva, když stěžovatelka je dle svého názoru nyní vystavena riziku, že v řízení bude postupováno dle § 178 insolvenčního zákona, což stěžovatelka považuje za zjevně nespravedlivé a protiústavní. IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i příslušné právní úpravy, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů, zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. 9. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení insolvenčního zákona, tedy podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly § 184 insolvenčního zákona a posoudily tak její úkon jako částečné zpětvzetí přihlášené pohledávky, namísto aby aplikovaly § 192 odst. 4 insolvenčního zákona a posoudily její úkon jako snížení výše přihlášené pohledávky, pak namítá porušení "podústavního práva", jímž se může Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To by v dané věci připadalo v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace § 184 a § 192 odst. 4 insolvenčního zákona ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu, nebo pokud by příslušné závěry obecný soud nezdůvodnil vůbec nebo tak učinil zcela nedostatečně, případně uplatnil-li by důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v nyní posuzované věci zjištěno nebylo. 10. Podle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona může věřitel až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání. 11. Podle § 184 insolvenčního zákona věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel. Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí. 12. Podle § 178 insolvenčního zákona bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor. 13. Vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona nezakotvuje pro případ, že věřitel dá kvalifikovaně najevo, že se v insolvenčních řízení již nedomáhá uspokojení pohledávky v p