II.ÚS 306/18

Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka poukázala na porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 31. března 2014 č. j. 8 C 443/92-840, ve znění usnesení ze dne 22. prosince 2014 č. j. 8 C 443/92-858, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") [výrok I.], vyloučil žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. k samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatelky (směřujícímu proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně) usnesením ze dne 18. června 2015 č. j. 36 Co 257/2014-887, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu dovoláním stěžovatelky zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož "tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení, není způsobilé založit zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.", je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998 sp. zn. 20 Cdo 382/98, ze dne 25. srpna 1999 sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 30. května 2002 sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, ze dne 28. května 2008 sp. zn. 21 Cdo 2787/2006, ze dne 17. června 2010 sp. zn. 21 Cdo 3608/2009 či ze dne 23. května 2017 sp. zn. 21 Cdo 79/2017). Závěr odvolacího soudu, jenž obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby a podle něhož stěžovatelka nebyla oprávněna podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, pak podle Nejvyššího soudu stěžovatelka jako dovolatelka ani nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Námitky stěžovatelky směřující ke zmatečnostnímu důvodu uvedenému v § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají již proto, že žaloba pro zmatečnost podle uvedeného ustanovení byla vyloučena k samostatnému řízení a napadené rozhodnutí na řešení otázky výkladu § 229 odst. 3 o. s. ř. nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Stěžovatelčino dovolání bylo tedy napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní postup řízení a zopakovala i své právní odůvodnění toho, proč se závěry obecných soudů ve své věci nesouhlasí. Zejména namítala, že byla špatně rozhodnuta otázka právního nástupnictví a účastenství v řízení. V tom pak stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že výtky stěžovatelky směřují do hodnocení skutkového stavu a zaujetí závěrů ohledně intepretace podústavního práva. Byť i stěžovatelka tvrdí, že se domáhá svých základních práv - práva na rovnost účastníků řízení či práva na spravedlivý proces, jedná se v její ústavní stížnosti pouze o polemiku ohledně skutkového posouzení a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Žádný stěžovatelčin argument věc neposouvá do ústavní roviny.

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.