II.ÚS 3069/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3069/08 ze dne 21. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Luboše Smrčky, CSc., Lidická 969, Roztoky u Prahy, správce konkursní podstaty úpadce Geofyzika, a.s. se sídlem Boleslavská 11765, Nymburk, zastoupený JUDr. Pavlem Krýlem CSc., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Křtinská 617, proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 2 č. j. 20 C 228/2003-243 ze dne 12. 7. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 520/2006-267 ze dne 27. 2. 2007 a rozsudku Nejvyššího soudu v Brně č. j. 29 Cdo 3137/2007-292 ze dne 23. 9. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l a 3 čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 4 odst4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb. Stěžovatel (správce konkursní podstaty úpadce Geofyzika, a.s.) se žalobou domáhal na žalovaném, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, náhrady škody ve výši 68 680 000 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2002, č. j. 50 Ne 1/2002-47 o nařízení předběžného opatření. Krajský soud předběžným opatřením uložil stěžovateli mj. povinnost, aby se zdržel nabytí listinných akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1 mil. Kč na jednu akcii, emitovaných společností SC International, a.s. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2002 k odvolání stěžovatele rozhodnutí krajského soudu změnil a návrh na předběžné opatření odmítl, neboť podle vrchního soudu návrh vykazoval vady, pro které nebylo možno pokračovat v řízení (akcie nejsou v návrhu dostatečně určitě specifikovány). Stěžovateli však mezitím vznikla škoda, neboť předběžné opatření mu ve svých důsledcích znemožnilo realizovat výhodnou obchodní transakci s cennými papíry a splnit smluvní závazky vůči obchodnímu partnerovi, THE PRODUCT & SERVICE COMPANY (dále jen společnost TP). V této souvislosti ušel stěžovateli zisk ve výši 39 770 000 Kč a jako sankci musel obchodnímu partneru uhradit smluvní pokutu ve výši 20 910 000 Kč. Tím vznikla stěžovateli celková škoda ve výši 68 680 000 Kč. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dle soudu prvního stupně nařízením předběžného opatření došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť správně měl být návrh na jeho vydání jako neurčitý odmítnut. Soud však dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel uhradil smluvní pokutu oprávněné straně, ani že by stěžovatel skutečně získal nárokovaný ušlý zisk. Rovněž nebylo prokázáno, zda na účtu společnosti TP byla k dispozici potřebná finanční hotovost v době, kdy mělo dojít k prodeji akcií na základě předmětné opční smlouvy. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl však k závěru, že důvodem k zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť odpovědnost za újmy způsobené nařízením předběžného opatření nese navrhovatel. V posuzovaném případě je odpovědnost za způsobenou újmu dle ust. § 77 odst. 3 o.s.ř. ve znění platném v rozhodné době (nyní § 77a odst.l o.s.ř) speciálním institutem procesního práva oproti úpravě obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. a jestliže se poškozený mohl domáhat náhrady újmy po navrhovateli předběžného opatření podle ust. § 77 odst.3 o.s.ř., nemůže se domáhat náhrady škody z téhož důvodu podle zákona č. 82/1998 Sb. po státu. Soud nařizuje předběžné opatření na základě navrhovatelem tvrzených a osvědčených skutečností, o nichž se zpravidla neprovádí dokazování a k nimž nemá žalovaný možnost se předem vyjádřit. Odpovědnost za výsledek řízení tak do značné míry závisí na tom, kdo nařízení předběžného opatření navrhl. Odpovědnost podle § 77 odst. 3 o.s.ř. je přitom koncipována šířeji, neboť navrhovatel předběžného opatření odpovídá nejen za škodu, nýbrž i za jiné újmy, a to nejen žalovanému, nýbrž všem, kterým vznikne předběžným opatřením újma. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Z občanského soudního řádu vyplývá, že odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou nařízením předběžného opatření logicky nese ten, kdo o nařízení požádal, a to bez zřetele k tomu, zda předběžné opatřeni bylo nařízeno při splnění všech zákonem požadovaných podmínek či nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či zrušení předběžného opatření došlo z jiného důvodu, než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. Zákonná úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, vychází z (nevysloveného leč zřejmého) předpokladu, že zvláštní úprava obsažená v právních předpisech, na jejichž základě bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nezakládá ve stejném nebo i širším rozsahu odpovědnost jiného subjektu. Stát tedy nenese odpovědnost za škodu vzniklou činností, která je výkonem státní správy, tam kde příslušný zákon přičítá odpovědnost za výsledek takové činnosti tomu, kdo ji podnítil ("navrhovateli"), bez zřetele k tomu, zda výsledku (zpravidla rozhodnutí) bylo docíleno v souladu se zákonem (zda šlo o rozhodnutí "správné") nebo v rozporu s ním (zda šlo o rozhodnutí, jež bylo následně změněno či zrušeno a tudíž o rozhodnutí "nezákonné" ve významu přisuzovaném tomuto pojmu zákonem č. 82/1998 Sb.) Nejvyšší soud svou argumentaci v tomto směru v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl a odkázal na srovnatelnou úpravu v § 78g o.s.ř. , § 4a odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb. a § 147 zák. č. 182/2006 Sb. Nejvyšší soud se zabýval i zjištěním, zda nařízením předběžného opatření (resp. jeho neodmítnutím) mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Z tohoto hlediska shledal vnitřní rozpornost argumentace jak soudu prvního stupně, tak i stěžovatele. Byla-li totiž způsobena škoda předběžným opatřením nařízeným rozhodnutím soudu prvního stupně a odklizeným rozhodnutím odvolacího soudu, pak v žádném případě nelze uzavřít, že nařízením předběžného opatření "došlo ke vzniku nesprávného úředního postupu". Oporu v zákoně nemá ani úvaha stěžovatele, podle níž by stát odpovídal za škodu, jen kdyby odvolací soud změnil usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítne (jako v tomto případě), a nikoli již tehdy, změní-li odvolací soud usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že návrh na jeho nařízení zamítne. Kdyby mělo platit, že odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je dána v prvním případě, pak by nutně musela být dána i v případě druhém (v režimu zákona č. 82/1998 Sb. by měněné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nezákonné v obou popsaných situacích). Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vznáší námitky proti závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody. Tvrdí, že soud špatně zhodnotil zjištěný skutkový stav a vyvrací z něj soudem odvozené právní závěry. Zejména však zdůrazňuje, že zamítnutí nároku na ušlý zisk, které zdůvodnil soud údajnou neprůkaznosti prohlášení banky UEB Švýcarsko o solventnosti společnosti TP, bylo pro stěžovatele zcela překvapivé, neboť v průběhu řízení soud, ani žalovaný, prohlášení švýcarské banky nikdy nezpochybnili. Stěžovatel nebyl v tomto směru poučen ve smyslu ust. § 118a odst. l o.s.ř., aby svá tvrzení ohledně solventnosti společnosti mohl doplnit. Ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že odpovědnost za škodu nese stát ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., protože v daném případě nemělo být předběžné opatření soudem první instance vůbec vydáno, neboť jak je výslovně uvedeno v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, který návrh na předběžné opatření vůči stěžovateli odmítl, pro vydání navrhovaného předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky. Návrh ČSOB a.s. na vydání předběžného opatření tedy nesplňoval základní náležitosti, byl proto nezpůsobilý vyvolat zamýšlené procesně právní účinky a soud měl tento návrh podle ust. § 75a odst. l o.s.ř. odmítnout. Krajský soud tak rozhodl ve věci předběžného opatření v rozporu se zákonem a za takové rozhodnutí nese stát odpovědnost. Ustanovení § 77 odst. 3 o.s.ř. dle stěžovatele pojí povinnost navrhovatele předběžného opatření k náhradě případné újmy tomu, komu předběžným opatřením vznikla, se zánikem nebo se zrušením předběžného opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. V ustanovení § 77 odst. 1 o.s.ř. jsou důvody zániku předběžného opatření taxativně vyjmenovány a podle § 77 odst. 2 o.s.ř. zruší předseda senátu předběžné opatření, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Z uvedeného je podle stěžovatele patrn