II.ÚS 3101/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3101/18 ze dne 2. 5. 2019 N 75/94 SbNU 10 K ústavně konformnímu výkladu konkurenční doložky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vink - Plasty, s. r. o., se sídlem F. V. Veselého 2635/15, Praha 9, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Národní 416/37, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 1922/2018-273, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Karolíny Fichtové, zastoupené JUDr. Stevem Georgesem, advokátem, se sídlem Lidická 693/5a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 1922/2018-273 bylo porušeno vlastnické právo a právo na podnikání stěžovatelky zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Tento rozsudek se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol k Úmluvě"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, stěžovatelka se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") žalobou domáhala, aby byla žalované Ing. Karolíně Fichtové (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 420 000 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že u ní žalovaná pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2010, ve znění jejího dodatku ze dne 2. 1. 2012, na pozici obchodní manažerky a že v čl. VIII pracovní smlouvy byla mezi účastnicemi sjednána konkurenční doložka, v níž se žalovaná zavázala zdržet se po dobu jednoho roku po ukončení pracovního poměru výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti stěžovatelky nebo která by měla vůči ní soutěžní povahu. Stěžovatelka se zavázala poskytnout žalované přiměřené peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění tohoto závazku. Pro případ nesplnění závazku žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši průměrného ročního platu, tedy (při základní měsíční mzdě žalované ve výši 35 000 Kč) celkem 420 000 Kč. Pracovní poměr žalované skončil dohodou ke dni 31. 10. 2012. Následně, ke dni 1. 1. 2013, zanikla na základě výpovědi ze strany žalované rovněž konkurenční doložka. Ještě v období platnosti této doložky však žalovaná porušila svůj závazek zdržet se konkurenčního jednání, neboť se nechala zaměstnat u společnosti OSPAP, a. s., která vykonává činnost, jež má soutěžní povahu k předmětu činnosti stěžovatelky. Mezi účastnicemi řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná u společnosti OSPAP, a. s., pracovala toliko čtyři dny (od 12. 11. 2012 do 15. 11. 2012), přičemž tento svůj nový pracovní poměr zrušila ve zkušební době. Navzdory krátké době nového zaměstnání žalované stěžovatelka uplatnila svůj nárok plynoucí ze zmíněné konkurenční doložky a s ní související smluvní pokuty. 3. Městský soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2014 č. j. 13 C 50/2013-67 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 37 680 Kč. Ve věci samé dospěl městský soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť pracovní smlouva včetně konkurenční doložky je neplatná. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 9. 2015 č. j. 15 Co 76/2015-95 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že předmětná pracovní smlouva je platná. 5. Městský soud poté rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 13 C 50/2013-191 žalované uložil, aby stěžovatelce zaplatila částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 2. 2013 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 114 032 Kč. Městský soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že pracovní poměr žalované vznikl platně, přičemž v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2012 došlo rovněž k platnému sjednání konkurenční doložky. Konstatoval, že žalovaná porušila svůj závazek plynoucí z předmětné konkurenční doložky, současně však v rámci úvah o přiměřenosti smluvní pokuty zohlednil krátkou dobu zaměstnání u konkurence a žalované uložil zaplatit toliko částku 35 000 Kč. Městský soud uvedl, že během krátkého působení u konkurenčního zaměstnavatele žalovaná nemohla předat všechny informace, zkušenosti, poznatky a znalosti pracovních postupů, které získala u stěžovatelky. 6. Uvedený rozsudek městského soudu napadly obě účastnice řízení odvoláním. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 15 Co 248/2017-248 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 385 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 2. 2013 do zaplacení, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 227 741,55 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení závazku plynoucího z konkurenční doložky není možné moderovat. Smluvní pokuta nebyla dle názoru krajského soudu v rozporu s dobrými mravy a nebyla ani nepřiměřená, neboť pokud by se žalovaná zdržela zapovězené činnosti, měla by po dobu 12 měsíců právo na peněžité vyrovnání ve výši svého průměrného měsíčního platu; závazky stěžovatelky a žalované tedy byly dle krajského soudu synallagmatické. Odvolací soud rovněž uvedl, že na přiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat až následně z rozsahu porušení konkrétní smluvní povinnosti. 7. Proti odvolacímu rozsudku podala žalovaná dovolání, o němž Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích změnil, v důsledku čehož byla žaloba stěžovatelky v celém rozsahu zamítnuta. Dovolací soud sice označil úvahu odvolacího soudu o tom, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená okolnostem případu, za "úplnou a správnou", současně však uvedl, že výkon práva stěžovatelky spočívající v požadavku na zaplacení smluvní pokuty žalovanou byl v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud zohlednil velmi krátkou dobu trvání nového pracovního poměru a dále též skutečnost, že pro případ možného zneužití citlivých informací a poznatků, které jsou součástí obchodního tajemství, měla stěžovatelka k dispozici jiné způsoby ochrany (např. právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži). Dovolací soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 109 868 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 83 788 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 204 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 8. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu stěžovatelka napadá ústavní stížností, v níž se dovolává porušení čl. 11 a 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu konkrétně vytýká, že překročil obsah dovolání, což je v rozporu nejen s ustanovením § 242 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), ale především s čl. 36 Listiny. Zdůrazňuje, že žalovaná v dovolání nevznesla námitku výkonu práv v rozporu s dobrými mravy a tato námitka byla do dovolacího řízení zařazena z vlastní iniciativy Nejvyššího soudu. Postup dovolacího soudu tak odporuje principu zákazu překvapivosti soudních rozhodnutí, který je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu [odkazuje na nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (N 52/80 SbNU 635); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka dále uvádí, že úvahy, kterými byl Nejvyšší soud veden při rozhodování o podaném dovolání, neučinil předmětem kontradiktorní diskuze stran, kterýžto požadavek je odvozen rovněž z judikatury zdejšího soudu [viz nález ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293)]. Protiústavnost napad