II.ÚS 3114/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3114/09 ze dne 11. 11. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, IČ: 25272322, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 313/2006-174 ze dne 29. 1. 2009, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 4/2009-226 ze dne 16. 9. 2009 a o návrhu na zrušení ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila též návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o celní správě"). Ústavní soud na základě připojeného listinného materiálu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 313/2006-174 ze dne 29. 1. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Generálního ředitelství cel (dále jen "vedlejší účastník"), kterého se mělo dopustit vydáním Stanoviska k tabákovým výrobkům Gullivers a Merlin č. j. 2006/3273/23 ze dne 22. 9. 2006 (dále jen "Stanovisko") a jeho rozesláním všem celním ředitelstvím a celním úřadům. V tomto Stanovisku vedlejší účastník konstatoval, že tabákové výrobky Gullivers Extra a Merlin, které jsou stěžovatelkou vyráběny, uváděny do volného oběhu a prodávány na trhu jako doutníky, je třeba z hlediska spotřební daně považovat za tabák ke kouření [§ 101 odst. 3 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních")], a že označené výrobky byly do kategorie doutníky a cigarillos [§ 101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních] stěžovatelkou zařazovány za účelem uplatnění nižší sazby spotřební daně. Ve stanovisku vedlejší účastník dále odkázal na § 2 odst. 3 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a uvedl, jakým způsobem mají celní úřady ve věci postupovat. Vůči stěžovatelce byla posléze na tomto podkladě vydána řada rozhodnutí příslušných správců daně, v čemž stěžovatelka spatřovala porušení svých práv. Městský soud v Praze dospěl nicméně k jinému názoru a rozhodl, jak shora uvedeno. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 4/2009-226 ze dne 16. 9. 2009 pro nedůvodnost zamítnuta. Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas zejména s názorem Městského soudu v Praze stran oprávnění vedlejšího účastníka k vydání předmětného Stanoviska. Dle přesvědčení stěžovatelky vedlejší účastník překročil svou pravomoc k metodickému řízení celních úřadů svěřenou mu § 3 odst. 4 písm. c) zákona o celní správě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá vlastní výklad pojmu "metodické řízení", do kterého Stanovisko nezapadá, neboť nesplňuje podmínku obecnosti (je zaměřeno proti konkrétnímu daňovému subjektu) a nezávaznosti. Stanovisko naopak předjímá rozhodnutí příslušných celních orgánů v dané věci tím, že jim určuje, jak mají jednat, a za celní orgány tak fakticky rozhoduje. Tímto postupem nutí vedlejší účastník jemu podřízené celní orgány k porušení zásad uvedených v § 2 odst. 1, 3 a 8 zákona o správě daní a poplatků, čímž současně porušuje zásadu legality, stanovenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce bylo podle jejích slov odňato právo na spravedlivý "odvolací proces" a porušena rovnost subjektů, neboť výsledek navazujících daňových řízení byl s ohledem na existenci Stanoviska a specifičnost organizace celní správy, maje na mysli její vojenský charakter, předem znám. Do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zasáhly obecné soudy tím, že k výše uvedeným skutečnostem nepřihlédly. Závěrem stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zmatečnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odkazuje-li ji na řízení o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, ve kterém bude moci být přezkoumána zákonnost Stanoviska, ačkoli jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud již v rámci řízení předcházejícího ústavní stížnosti jeho zákonnost stvrdily, čímž rozhodly o osudu případných námitek stěžovatelky v jiných řízeních. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen výjimečně, a to pokud zjistí porušení ústavně zaručených práv. Děje se tak zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledal. Je možno konstatovat, že správní soudy se věcí řádně zabývaly a věnovaly také dostatečnou pozornost všem námitkám stěžovatelky; své úvahy a závěry jasně a srozumitelně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Většina námitek, které stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, zazněla již v předchozím řízení, tedy je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s právními závěry obecných soudů. V řízení před správními soudy se stěžovatelka žalobou na ochranu před nezákonným zásahem bránila proti Stanovisku vydanému vedlejším účastníkem, jehož prostřednictvím měl údajně ovlivnit postup jemu podřízených orgánů v rámci jednotlivých daňových řízeních vedených proti stěžovatelce a zasáhnout tak do práv stěžovatelky. Městský soud v Praze podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal splnění všech podmínek vyplývajících z ustanovení § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Předmětné Stanovisko nebylo podle jeho názoru způsobilé přímo se dotknout práv stěžovatelky, k tomu mohlo dojít nejdříve vydáním rozhodnutí příslušných správců daně o její daňové povinnosti. Jako podklad pro vydání těchto rozhodnutí pak nesloužilo Stanovisko, nýbrž důkazy shromážděné v každém jednotlivém řízení. Stanovisko podle Městského soudu v Praze pouze podávalo informaci, jak je vedlejším účastníkem nahlíženo na problém označování a zdanění stěžovatelkou vyráběných uvedených tabákových výrobků. Závěry Městského soudu v Praze potvrdil posléze i Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal i na další kriterium, ke kterému je v tomto případě třeba přihlédnout, a tím je existence jiných prostředků ochrany. Je-li charakter žaloby podle § 82 an. s. ř. s. subsidiární, s cílem bezprostředně zamezit trvající (alespoň ve svých důsledcích) nezákonný zásah či zásahu již skončenému, ale hrozící opakováním, nepřichází tato ochrana v souladu s § 85 s. ř. s. v úvahu tam, kde existují jiné prostředky ochrany. Proto je třeba i u důsledků zásahu odlišit ty, které jsou přímým důsledkem nezákonného zásahu, jejichž odstranění nepřichází v úvahu za použití jiných prostředků ochrany, a u nichž přichází v úvahu (možné) obnovení stavu před zásahem (§ 87 odst. 2 s. ř. s.). Kasační soud dal přitom jasně najevo, že prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení. Vůči stěžovatelce byla zahájena jednotlivá daňová řízení a v těchto řízeních byla vydána rozhodnutí. Tvrdí-li stěžovatelka, že se