II.ÚS 3142/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3142/12 ze dne 25. 3. 2014 N 40/72 SbNU 471 Náležité odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3142/12 ve věci ústavní stížnosti obce Skryje, se sídlem Skryje u Rakovníka, IČO: 00244392, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 vydaným ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. ´ Ústavnímu soudu byl dne 16. srpna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho též její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 6 C 104/2007, který si za tím účelem Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval o odvolání žalobce - hlavního města Prahy, o odvolání první žalované - stěžovatelky a o odvolání vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce - Domu dětí a mládeže - Hobby centrum proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 6 C 104/2007-529 ze dne 6. dubna 2011, jímž nalézací soud určil, že druhá žalovaná - Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 100 postavené na pozemku parc. č. st. 122/1 o výměře 417 m2 nacházející se v katastrálním území Skryje nad Berounkou a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Druhým výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobce na určení jeho vlastnictví ke stavbám a pozemkům v katastrálním území Skryje nad Berounkou včetně jejich součástí a příslušenství, v žalobě blíže specifikovaných, jakož i vzájemný návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ke stejným nemovitým věcem. Ve výroku III soud rozhodl, že České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se náhrada nákladů řízení vůči ostatním účastníkům řízení nepřiznává. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově určil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 100 na parcele st. 122/1, pozemku parc. č. st. 122/2, parc. č. st. 283 a st. 284, vše v katastrálním území Skryje nad Berounkou, zapsáno na listu vlastnictví č. 461 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník, jakož i vlastníkem oplocení na pozemcích parc. č. 997, 244/1, 244/2, st. 122/2, studny na pozemku parc. č. 122/2, přípojky vody na pozemku parc. č. 997, st. 122/2, přípojky kanalizace na pozemku parc. č. 997, čistírny odpadních vod na pozemku parc. č. 997, zpevněné plochy na pozemku parc. č. 979, 244/1 a st. 122/2, trafostanice, kabeláže na pozemku parc. č. 241/1 a bazénu na pozemku č. 244/1, st. 122/2, vše v katastrálním území Skryje nad Berounkou. Rozsudek nalézacího soudu byl změněn i tak, že se zamítá vzájemný návrh druhé žalované České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na určení, že je vlastníkem budovy č. p. 100 na parcele st. 122/1, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výrocích II a III odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 110 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl, že vedlejší účastník a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze oproti soudu nalézacímu dospěl k závěru, že došlo k přechodu sporných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 34008/2000-14 ze dne 1. ledna 2001, vydaného dle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, jehož věcnou správnost nebyl odvolací soud dle svého názoru příslušen přezkoumávat. Krajský soud v Praze se současně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly splněny předpoklady podle § 1 či § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, pro přechod sporných nemovitostí na stěžovatelku. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, podle něhož vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla vydržením, odvolací soud zvažoval, který z nabývacích titulů, žalobcův či stěžovatelky, ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je právně účinný. Těmto podmínkám podle Krajského soudu v Praze vyhovoval lépe nabývací titul žalobce, tj. právně účinné a závazné rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. ledna 2001, který z hlediska časové posloupnosti předcházel okamžiku vydržení vlastnictví stěžovatelkou k datu 24. května 2001, eventuálně 5. března 2003. Odvolací soud proto rozhodl, jak je shora uvedeno. Následně podané dovolání stěžovatelky (vedle ní i České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012. Dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012, (dále též "o. s. ř."), nicméně nedůvodným. Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, jsouc přesvědčena o porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí řádně, v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu, neodůvodnil, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. V rozsáhlém dovolání stěžovatelka podle svých slov rozebrala jednotlivé argumenty Krajského soudu v Praze a vysvětlila, v čem považuje závěry soudu za nesprávné, přičemž odkázala na dle jejího názoru relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Žádnou z námitek stěžovatelky se však dovolací soud věcně nezabýval a pouze vágně konstatoval absenci vad v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Popsané pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka považovala za obzvlášť závažné ve světle toho, že přípustnost dovolání v dané věci vyplývala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ona v něm reagovala na zcela novou skutkovou a právní argumentaci obsaženou v rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud v Praze svým rozhodnutím podle stěžovatelky pro změnu porušil její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny, neboť ji zbavil vlastnického práva k předmětu řízení, aniž by pro to existovala jakákoliv opora v zákoně. Protiústavnost postupu Krajského soudu v Praze stěžovatelka spatřovala jednak v nesprávném hodnocení obsahu rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2001, resp. jeho příloh, které podle jejího mínění nezahrnovalo řádné označení sporných nemovitostí, tudíž nebylo způsobilé založit vlastnické právo žalobce k nim. Stěžovatelka dále zpochybnila právní závěry odvolacího soudu týkající se otázky vydržení, konkrétně mu vytkla rozpory v jeho závěrech, kdy na jednu stranu přisvědčil oprávněnosti stěžovatelčiny držby, současně však upřednostnil rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2001, a to aniž by bylo prokázáno, že stěžovatelka se o jeho vydání v průběhu vydržecí doby dověděla, případně aniž by bylo prokázáno, že ke zpochybnění dobré víry stěžovatelky došlo jinak. Stěžovatelka v této souvislosti opakovaně zdůraznila, že nejméně od roku 1993 do roku 2007 byla vedena v katastru jako vlastník sporných nemovitostí, starala se o ně a investovala do nich, přičemž po celou dobu neučinily orgány České republiky či jiné orgány veřej