II.ÚS 3144/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3144/14 ze dne 15. 1. 2015 N 4/76 SbNU 81 Povinnost obecného soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vady plné moci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14 ve věci ústavní stížnosti T. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a R. D., právně zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 se ruší. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 E 6/2014. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného (v době rozhodování obecného soudu nezletilého) T. D. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti povinnému (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") pro výživné zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. února 2014 č. j. 22 E 6/2014-20 (výrok pod bodem I) a řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem ve výlučném vlastnictví povinného, a to st. p. č. X1 o výměře 350 m2, zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. XX, st. p. č. X2 o výměře 67 m2, zastavěná plocha a nádvoří s garáží bez č. p., p. č. X3/5 o výměře 570 m2, zahrada, p. č. X3/21 o výměře 30 m2, zahrada, p. č. X4 o výměře 101 m2, ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. Y pro katastrální území a obec Postřelmůvek u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, podle rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 40 P 104/2007-158, ve prospěch pohledávky oprávněného ve výši 20 000 Kč zcela zastavil (výrok pod bodem II). Současně okresní soud rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 4 687,50 Kč (výrok pod bodem III). Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výroku pod bodem III o nákladech řízení mezi účastníky podal povinný odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem III o nákladech řízení mezi účastníky, změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II krajský soud nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě byla jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, resp. pro změnu výroku o náhradě nákladů řízení procesně plně úspěšnému účastníku, ta skutečnost, že v plné moci jeho právního zástupce byla formální vada, kdy plná moc byla stylizována tak, že právní zástupce zastupuje stěžovatelovu matku, a nikoliv stěžovatele jako nezletilého. Krajský soud tedy rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů pouze z toho důvodu, že stěžovatel nebyl advokátem zastoupen, resp., že nepředložil řádnou plnou moc. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud nezohlednil ani tu skutečnost, že je nezletilý. Stěžovatel předpokládal, že náklady řízení ve sporu, v němž musel vynucovat jako nemajetná osoba plnění vyživovací povinnosti, mu budou refundovány právě jejich náhradou. Stěžovatel poukazuje na to, že z jeho strany se nejedná ani o účelové podání, když svůj návrh na výkon rozhodnutí pro uhrazení výživného nezletilého dítěte podával až poté, co právního zástupce povinného opakovaně o úhradu výživného vyzýval. Důvodně tedy přiznání náhrady nákladů, jež musel vynaložit, očekával. Stěžovatel považuje postup krajského soudu, který mu nepřiznal náhradu nákladů řízení pouze z důvodu chybně formulované plné moci, za neústavní. Stěžovatel poukazuje na to, že po celou dobu řízení i z jednotlivých podání bylo zřejmé, že úkony činí právní zástupce za osobu stěžovatele, a toto nezpochybňoval ani soud prvního stupně. Pokud krajský soud měl pochybnost o tom, zda právní zástupce zastupuje stěžovatele nebo jeho matku, potom měl stěžovatele vyzvat k odstranění této nejasnosti, a nikoliv jej zcela zbavit práva na náhradu nákladů řízení. Povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k doložení plné moci pak vyplývá z ustanovení § 24, 25 a 32 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), jakož i z konstantní judikatury. Podle stěžovatele pokud zástupce účastníka nesplní povinnost předložit plnou moc, musí na tento nedostatek průkazu oprávnění k zastupování soud reagovat. Lhůta k doložení oprávnění k zastupování není propadná, zástupce může své oprávnění doložit i později. Jestliže ten, kdo vystupoval v řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen, a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (viz sp. zn. Rc 12/1985). Obdobně např. když bylo odvolání podáno osobou, která se označila jako zástupce účastníka, avšak její oprávnění účastníka zastupovat nebylo prokázáno, nelze takové odvolání ihned odmítnout. Pouze v případě, že nedostatek prokázání plné moci se nepodaří odstranit přes soudem učiněná vhodná opatření, odvolací soud odvolací řízení zastaví (viz sp. zn. Rc 48/1998); k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád, 1. vydání, 2013, s. 130-131). Krajský soud tedy, aniž by učinil jakékoliv opatření k prokázání plné moci (stěžovatel ani jeho právní zástupce k ničemu takovému nebyli vyzváni) v podobě výzvy k jejímu doložení a stanovení lhůty ke splnění této povinnosti, jak mu zákon ukládá, bez dalšího rozhodl tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení fakticky odňal. Stěžovatel je toho názoru, že takový postup lze považovat za vadný procesní postup, kdy je účastníku řízení odepřeno využití procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 2006 sp. zn. II. ÚS 576/05 (správně usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná); Ústavní soud však zjistil, že se jedná o usnesení Ústavního soudu, ve kterém dospěl Ústavní soud k odlišnému právnímu závěru. III. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a R. D. jako vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 27. listopadu 2014 poukázal na ustálenou soudní praxi a stanovisko, které zastává Ústavní soud ve svých rozhodnutích, že není čtvrtou soudní instancí. Ústavní stížnost v podstatě směřuje k revizi rozhodnutí odvolacího soudu jako konečného rozhodnutí, a domáhá se tedy vlastně dalšího přezkumu. Vedlejší účastník vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s pravidly spravedlivého procesu, je řádně zdůvodněno a nelze dovodit, že v řízení byla zásadním způsobem porušena Ústavou zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu. V této věci není rozhodné, že chybu, kterou stěžovatel považuje za formální, nevytkl soud prvního stupně, ale až soud odvolací. Za procesní pochybení stěžovatel nese následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, přičemž podle vedlejšího účastníka není možné konstatovat bez dalšího zásah do Ústavou zaručených práv. Krajský soud v Ostravě - pobočka v