II.ÚS 315/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 315/13 ze dne 21. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012 č. j. 39 Co 523/2009-260, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V souzené věci se žalobce na žalované domáhal jednak zaplacení majetkové škody spočívající v nákladech vynaložených na korespondenci ve výši 12,60 Kč za jeden dopis zaslaný advokátní komoře a dále se domáhal přiměřené satisfakce za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, který spatřoval v řízení před Ústavním soudem s tím, že ačkoli opakovaně žádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, nemohl řádně realizovat svá ústavní a základní práva. Tato nemajetková újma je pak ekvivalentem částky 1 000 000,- USD, což představuje částku 29 986 000,- Kč. Usnesením ze dne 25. března 2003 č. j. 23 C 196/99-34 Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a současně mu ustanovil k ochraně jeho zájmů v této věci zástupce JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28/559. Uvedený advokát předložil vyúčtování nákladů na zastupování, přičemž vycházel z žalované výše škody, tj. z částky 29 986 012,60 Kč a požadoval odměnu za blíže specifikované úkony právní služby za období od 25. 3. 2003 do 18. 2. 2008 a za jeden úkon právní služby z žalované částky účtoval do 1. 9. 2006 35 250,- Kč a od 1. 9. 2006 částku 56 300,- Kč + režijní paušály ve výši 75,- Kč a 300,- Kč. Dále požadoval náhradu za ztrátu času a náklady spojené s jeho cestou z Prahy do Valdic a z Valdic do Prahy. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. října 2009 č. j. 14 C 23/2005-167 přiznal ustavenému zástupci žalobce odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 13 142,22 Kč. Konstatoval, že JUDr. Vladimír Vaněk učinil ve věci dvanáct úkonů právní služby, což řádně doložil. Dále uvedl, že při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci si je vědom toho, že výše této odměny a náhrady hotových výdajů má vycházet z vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen "advokátní tarif"), a že ji ustanovenému advokátovi platí stát na základě ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., kdy určení jejich výše je zásadně odvozeno od ustanovení § 1 odst. 3 advokátního tarifu, a proto se vyhláška č. 484/2000 Sb. na odměnu ustanoveného zástupce nevztahuje. Pro výpočet výše odměny by tedy bylo možné mechanicky aplikovat ustanovení § 7 advokátního tarifu a určit, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty dané věci částku 35 250,- Kč, avšak tato mechanická aplikace advokátního tarifu by v dané věci nebyla v souladu s účelem a smyslem zákona, a proto analogicky postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., ačkoli mu bylo známo, že v dané věci nejde o náhradu nákladů řízení, ale o nárok ustanoveného zástupce vůči státu. Uzavřel, že v dané věci jsou jednoznačně dány důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení odměny ustanoveného zástupce a při určení konkrétní výše odměny pak vycházel z ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 advokátního tarifu a přiznal advokátu žalobce odměnu za dvanáct blíže specifikovaných úkonů právní služby po 300,- Kč, tj. 3 600,- Kč, dále náhradu hotových výdajů za devět úkonů právní služby po 75,- Kč a DPH ve výši 803,25 Kč a tři úkony po 300,- Kč + DPH ve výši 1 071,- Kč a cestovné ve výši 7 669,97 Kč, tedy celkem náklady ve výši 13 144,22 Kč včetně DPH. Proti tomuto usnesení podal zástupce žalobce odvolání, ve kterém zejména vyslovil přesvědčení, že aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 5 a § 7 advokátního tarifu není možná. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 usnesení soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše odměny za zastupování a náhrada nákladů ustanoveného zástupce žalobce JUDr. Vladimíra Vaňka činí 25 610,- Kč, jinak toto usnesení jako věcně správné potvrdil. Dovodil, že v posuzované věci se žalobcem požadované odškodnění ve výši 29 986 012,60 Kč absolutně vymyká reálným požadavkům uplatňovaným z titulu náhrady škody (nemajetkové újmy) v obdobných případech, neboť nekoresponduje se životní úrovní v České republice, jakož i s částkami, které jsou podle platných právních norem aktuálně vypláceny z titulu různých újem. V této souvislosti poukázal například na ustanovení § 144 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož náleží za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželovi a dětem, každému ve výši 240 000,- Kč. Ve světle tohoto odškodnění považoval odvolací soud za přiměřenou tarifní hodnotu nejvýše částku 200 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobce podle vyúčtování právní služby učinil devět úkonů v období od 25. 3. 2003 do 16. 8. 2006, náleží mu odměna podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, ve výši 9 000,- Kč a za další tři úkony odměna ve výši 4 500,- Kč podle § 7 citované vyhlášky, ve znění účinném od 1. 9. 2006, celkem tedy odměna ve výši 13 500,- Kč. Se zřetelem k tomu, že kromě odměny advokáta má odvolatel právo ještě na hotové výdaje za devět úkonů právní služby po 75,- Kč a tři úkony po 300,- Kč, dále na cestovné a ztrátu času celkem ve výši 7 669,97 Kč a konečně DPH (z úkonu právní služby a režijních paušálů) v částce 2 865,- Kč, tedy celkem částku 25 610,- Kč. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 napadl stěžovatel ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a nálezem ze dne 27. června 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 bylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto se toto rozhodnutí ruší. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že se zabýval tím, zda použitou interpretací ustanovení § 150 o. s. ř., resp. § 444 odst. 3 občanského zákoníku nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání. Zdůraznil, že rozhodnutími obecných soudů nelze nahrazovat nečinnost zákonodárce ohledně odměňování ustanoveného zástupce tím způsobem, že by docházelo k excesivnímu zasahování do legitimního očekávání ustanovených zástupců, kterým by v zásadě již na počátku řízení mělo být zřejmé, jak a podle čeho budou odměňováni. Ke krácení odměny ustanoveného advokáta a aplikace moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že není akceptovatelné, aby až v závislosti na výsledku sporu obecné soudy rozhodly, že je třeba krátit odměnu ustanoveného zástupce, protože částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní, jak uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. Chtějí-li se obecné soudy zbavit negativních finančních konsekvencí pro stát, je nutno konstatovat, že tuto skutečnost mohly a měly vzít v potaz již v případě rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., když obvodní soud zároveň rozhodoval i o ustanovení advokáta. Ústavní soud konstatoval, že je nepřijatelné, aby se vzhledem k absenci uspokojivé právní úpravy systému bezplatné právní pomoci, respektive odměňování ustanovených zástupců, obecné soudy uchýlily k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny stěžovatele, která dosahuje méně než pět procent předpokládané (navíc dle názoru obecných soudů formálně správně, tj. ve shodě s právními předpisy vypočtené) výše odměny, aniž by například konstatovaly, že advokát některé vyúčtované úkony právní služby vůbec neprovedl či právní službu jako celek provedl zjevně nekvalitně. Rozhodování soudu musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva na legitimní očekávání byly minimalizovány na co nejnižší možnou míru, což se nestalo. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy porušením zákazu libovůle a fair procesu