II.ÚS 3176/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3176/16 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 799/2016 ze dne 23. června 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 68/2015 ze dne 13. ledna 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2015 ze dne 19. června 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině uvedeného rozsudku. Za to byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. 3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na okolnosti souzené věci, které považuje za relevantní. Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje v tom, že skutek uvedený v obžalobě není totožný se skutkem, o němž rozhodl soud prvního stupně, když odsuzujícím rozsudkem jej uznal vinným pro jednání, které zahrnovalo nejen předkládání nesprávných seznamů pohledávek, ale též předložení pozměněných přiznání k dani z příjmů společnosti stěžovatele. Dle jeho přesvědčení nemůže jít o pouhé zpřesnění skutkové věty, ale o doplnění nového trestného jednání. 6. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále shledává v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy stran předložení pozměněných přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti stěžovatele za roky 2004 a 2005, když z provedeného dokazování neplyne žádný důkaz, který by takový závěr podporoval, resp. který by prokazoval, že to byl právě stěžovatel, kdo pozměněná daňová přiznání bance předložil. 7. S poukazem na čl. 39 Listiny stěžovatel dále namítá, že byl odsouzen za něco, co vůbec není trestným činem. Reaguje tak na právní kvalifikaci části skutku (předkládání seznamu pohledávek v režimu zástavní smlouvy) jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Jde především o předkládání nesprávných seznamů pohledávek v době po uzavření úvěrových smluv. Uvádí, že skutková podstata daného trestného činu míří jen na úvěrové smlouvy, přičemž zástavní smlouva takovou smlouvou není, tato skutková podstata se vztahuje na uvádění či zamlčení údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, o což v případě dodatkování zástavní smlouvy jít nemůže. 8. Stěžovatel dále namítá absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a podstatnou částí způsobené škody, když dle jeho přesvědčení nelze jako škodu posuzovat nesplacenou část jistiny v případě revolvingového úvěru, neboť čerpání tohoto úvěru bylo spojeno nikoliv s uzavřením smlouvy, ale s předložením seznamu pohledávek v režimu zástavní smlouvy. 9. Porušení čl. 39 Listiny stěžovatel spatřuje i v nesprávném posouzení časové působnosti norem trestního práva, což dle něj vedlo k porušení zákazu retroaktivity a na to navazující nesprávné právní posouzení skutku. Uvádí, že jeho jednání probíhající od 20. 11. 2006 do 18. 1. 2009 soudy posoudily podle pozdější právní úpravy trestním zákoníkem, aniž by porovnaly rozdílnost skutkových podstat, když dřívější úprava nepostihovala jednání spáchané při čerpání úvěru. Domnívá se, že jeho jednání mělo být posouzeno podle dřívější právní úpravy, přičemž v případě předkládání seznamů pohledávek v režimu zástavní smlouvy mohlo jít nanejvýš o jednání v souvislosti s čerpáním úvěru, které podle dřívější úpravy nebylo trestné. Má za to, že jednání spočívající v předložení pozměněných daňových přiznání v souvislosti s uzavíráním předmětných smluv a předkládání nesprávných seznamů pohledávek v režimu zástavní smlouvy je nutno posuzovat samostatně, v případě kontokorentního úvěru lze za škodu považovat částku 85 488 Kč jako nesplacenou jistinu, takové jednání bylo k datu zahájení trestního stíhání promlčeno a trestní stíhání tak mělo být zastaveno. V případě revolvingového úvěru mohlo ke snížení majetku dojít až při čerpání úvěru, které bylo podmíněno předložením seznamu pohledávek a neexistuje proto příčinná souvislost mezi předložením pozměněných daňových přiznání a nesplacenou částí úvěru. I předložení pozměněných daňových přiznání označil za jednání podle § 250b odst. 1 tr. zákona, které již bylo také promlčeno. 10. Stěžovatel má konečně za to, že výměra trestu odnětí svobody v délce pěti let je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a odporuje obecným zásadám pro ukládání trestů. Vyslovuje názor, že bylo na místě mimořádné snížení pod dolní hranici trestní sazby, přičemž odkazuje na polehčující okolnosti i skutkově obdobné věci, v nichž byl obviněným uložen trest podmíněný. 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 12. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. 13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích, především pak v dovolání, zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústav