Ústavní soud II.ÚS 3185/25

Ústavní soud obdržel dne 27. 10. 2025 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým stěžovatel brojí proti v záhlavní označeným rozhodnutím. Napadeným usnesením okresního státního zastupitelství byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení orgánu policie o odložení trestní věci (podezření ze spáchání přečinu podvodu).

Stěžovatel tvrdí, že odložením věci, resp. zamítnutím stížnosti proti němu, byla porušena celá řada jeho základních práv i objektivních ústavních principů.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). To je odrazem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, podle níž Ústavní soud poskytuje ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

Subsidiarita ústavní stížnosti pak nemá jen formální, nýbrž i materiální rozměr. Ústavní stížnost má zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

Z tohoto pohledu je v nyní posuzované věci významné, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejich práv (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14, usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.). Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatel tedy měl možnost přezkumu postupu státního zástupce okresního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu vykonaného Krajským státním zastupitelstvím v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti nevyužil.

Nevyčerpání tohoto procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.