II.ÚS 3203/13

Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 10. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Má za to, že jimi byla zasažena její práva garantovaná čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje soudní řízení a zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů zejména pro jejich nesprávné posouzení věci a svévolnou interpretaci a aplikaci práva v rozporu s ústavně zaručeným principem autonomie vůle účastníků smluvních vztahů.

Stěžovatelka uzavřela s Ing. Bc. Markétou Hubyčovou (dále jen "vedlejší účastnice") 1. 11. 2010 smlouvu o pracovním poměru. Pracovní poměr trval do 31. 7. 2011, kdy byl ukončen na základě dohody o rozvázání pracovního poměru. Během doby trvání pracovního poměru byla 7. 2. 2011 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena dohoda o konkurenční doložce (§ 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), ve které se vedlejší účastnice zavázala po dobu 6 měsíců po skončení pracovního poměru nevykonávat shodnou či obdobnou činnost jakou realizuje stěžovatelka a stěžovatelka se zavázala vyplácet jí po danou dobu finanční náhradu. Dne 19. 7. 2011 měla stěžovatelka informovat vedlejší účastnici o odstoupení od sjednané konkurenční doložky bez udání jakéhokoliv důvodu a toto oznámení bylo vedlejší účastnici doručeno 4. 8. 2011.

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice domáhala vydání rozhodnutí, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit finanční částku dohodnutou v konkurenční doložce z důvodu nevypovězení konkurenční doložky před ukončením pracovního poměru.

Obecné soudy vzaly za prokázaný vznik a ukončení pracovního poměru a podepsání konkurenční doložky. Nicméně ujednání mezi stranami dle čl. VII konkurenční doložky, kdy má zaměstnavatel právo odstoupit od této doložky, a to i bez udání důvodu, shledaly soudy jako neplatné. Poukázaly zejména na to, že při subsidiární aplikaci § 48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je nutné vycházet taktéž ze základních zásad pracovního práva. Umožněním odstoupení od konkurenční doložky bez udání důvodu by byl narušen princip ochrany zaměstnance v pracovněprávních vztazích, neboť by se tím zaměstnanec dostal oproti zaměstnavateli do méně výhodného postavení; zaměstnanci končící pracovní poměr při současném sjednání konkurenční doložky jsou totiž v důsledku jejího respektování výrazně omezeni při hledání nového uplatnění na trhu práce. Interpretace, dle níž by zaměstnavatel mohl odstoupit od svého závazku platit zaměstnanci po určitou dobu peněžité vyrovnání, v krajním případě až poslední den trvání pracovního poměru, a to dokonce bez udání jakéhokoliv důvodu, není akceptovatelná, neboť by vedla k narušení principu právní jistoty zaměstnance. Nadto by byl v daném případě postup stěžovatelky při odstoupení od konkurenční doložky v rozporu s dobrými mravy. Tím, že stěžovatelka neuvedla důvod odstoupení od konkurenční doložky, nebyla daná doložka řádně vypovězena a závazky z ní i nadále přetrvávají. V důsledku toho soudy vedlejší účastnici vyhověly, a uložily stěžovatelce povinnost vyplatit vedlejší účastnici peněžité plnění ve výši 393 594 Kč s úroky z prodlení a zaplatit náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud nicméně dovolání odmítl. Poukázal na to, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. 21 Cdo 4986/2010, 21 Cdo 4339/2011, 21 Cdo 18/2012).

Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí.

Závěrům obecných soudů, jež při posouzení platnosti odstoupení od předmětné konkurenční doložky vycházely z principu ochrany zaměstnance, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Skrze konkurenční doložku dochází k omezení základního práva zaměstnance na práci, a proto by měla být využita přiměřeně a jen v nezbytně nutných případech. Mimo jiné by konkurenční doložka měla být uzavřena za podmínek, které lze na zaměstnanci spravedlivě požadovat, a to včetně podmínek pro její předčasné ukončení. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že předmětná konkurenční doložka z pohledu těchto zásad neobstála a tento svůj závěr řádně a racionálně odůvodnily, Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich rozhodnutí zasahovat.

Ústavní soud proto uzavírá, že upřednostněním ochrany zaměstnance před autonomií vůle účastníků smluvního vztahu při výkladu ustanovení § 310 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti.

K námitce stěžovatelky týkající se usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že zásah z jeho strany zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti, šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle nebo v případě absence potřebného odůvodnění. Ústavní soud žádná taková pochybení neshledal. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil odkazem na svou předchozí judikaturu, ve které se již zabýval výkladem § 310 odst. 4 zákoníku práce.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.