II.ÚS 3230/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3230/19 ze dne 31. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Černé, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2059/2018-158 ze dne 5. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 342/2017-130 ze dne 7. 11. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 30 C 52/2016-92 ze dne 15. 5. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka uzavřela spolu se svým tehdejším druhem dne 27. ledna 2014 nájemní smlouvu na byt na dobu určitou od 1. března 2014 do 28. února 2015 s tím, že jeho prodloužení bylo možné sjednat jen písemně. Nájemné bylo sjednáno ve výši 10 500 Kč měsíčně. Dále byl sjednán měsíční nevratný a nezúčtovatelný paušální poplatek za služby ve výši 1 200 Kč. V období od září 2014 do února 2015 stěžovatelka a její druh byt fakticky nevyužívali, neboť nebyl k užívání způsobilý kvůli jeho vytopení. Po únoru 2015 se v té době již bývalý druh stěžovatelky do předmětného bytu vrátil a setrval zde až do dubna 2016. Stěžovatelka v bytě již dále nebydlela. Dne 24. března 2016 vyzvala společnost Prague Properties s. r. o., dále jen vedlejší účastnice řízení, stěžovatelku a jejího bývalého druha k vyklizení bytu, jeho předání a dále ke společnému a nerozdílnému uhrazení dlužných částek za nájemné. Stěžovatelka v průběhu řízení namítala, že by jí neměla být uložena povinnost uhradit dlužné nájemné spolu s bývalým druhem. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce nebyla žaloba opodstatněná. I když dle § 2295 občanského zákoníku má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá, byla by podle obvodního soudu aplikace tohoto ustanovení ve vztahu ke stěžovatelce nepřiměřeně tvrdá. Po únoru 2015 se totiž vrátil do předmětného bytu pouze bývalý druh stěžovatelky a stěžovatelka sama byt neužívala. Obvodní soud proto uložil pouze bývalému druhovi stěžovatelky povinnost uhradit částku 98 350 Kč. Obvodní soud dospěl mimo jiné k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by po skončení nájmu došlo k uzavření nové nájemní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a bývalým druhem stěžovatelky. Proti rozsudku podala vedlejší účastnice řízení i stěžovatelka a její bývalý druh odvolání. 3. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce společně a nerozdílně s bývalým druhem zaplatit vedlejší účastnici částku 98 350 Kč se smluvním úrokem z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka a její bývalý druh byli společnými nájemci bytu dle § 2270 odst. 1 občanského zákoníku, kteří mají dle § 2271 občanského zákoníku stejná práva a povinnosti, tudíž i stěžovatelka byla povinna po skončení nájmu byt vyklidit a předat vedlejší účastnici, což však neučinila. Stěžovatelka po skončení nájmu předání bytu s vedlejší účastnicí nijak neřešila a spoléhala na to, že její bývalý druh vyjedná s vedlejší účastnící novou nájemní smlouvu. Tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice po skončení nájmu jednala o uzavření nové nájemní smlouvy již jen s bývalým partnerem stěžovatelky, označila vedlejší účastnice ve svém odvolání za nepravdivé tvrzení a dále trvala na tom, že nebylo prokázáno, že by došlo k jednání o této smlouvě. Městský soud konstatoval, že z výpovědi stěžovatelky vyplynulo, že byt sice nevyužívala, ale měla v něm nadále uskladněny věci, a do bytu tak nadále docházela. Vedlejší účastnici řízení tak nebylo možné odepřít ve vztahu ke stěžovatelce nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného plynoucí z § 2295 občanského zákoníku. 4. Stěžovatelka ve svém dovolání vyjádřila přesvědčení, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a zároveň vydal překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelka se zejména domnívala, že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 2295 občanského zákoníku. Měla za to, že je sice možné, že jí s bývalým druhem vznikl společný nájem dle § 2270 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv však společná odpovědnost podle § 2295 tohoto zákona. Namítala, že toto ustanovení nelze aplikovat ve vztahu k osobě, která byt objektivně neužívala, i kdyby zde předtím existoval společným nájem. Stěžovatelka tvrdila, že ke dni skončení nájmu již v bytě žádné věci neměla. Městskému soudu vytýkala, že nepřesně interpretoval její výpověď ohledně uskladnění věcí v bytě po skončení nájmu, když městský soud tvrdil, že v bytě měla věci i po uplynutí nájemní doby. Stěžovatelka totiž v řízení uvedla: "Nakonec ale do konce roku jsme se do bytu nevrátili, přítel se vrátil sám až zhruba v únoru 2015, v mezidobí jsme měli partnerské problémy. Bylo nám slíbeno, že věci ponechané v bytě budou ochráněny, to se nestalo, nábytek byl potřísněný barvou, v kuchyni jsem našla nedopalky, od cigaret, celkově tedy uvádím, že v bytě jsem bydlela do září 2014 a pak už jsem se do něj nevrátila. K dotazu soudu, jak to, že uvádím, že jsem se do bytu už nevrátil a zároveň mluvím o tom, v jakém stavu byt byl, tak uvádím, že jsem se do něj nevrátila ve smyslu dále už jsem tam nebydlela, ale samozřejmě jsem tam několikrát byla, měl jsem tam všechny věci a tak dále." Z toho podle ní nelze dovodit, že v bytě její věci byly i po únoru 2015, ale pouze to, že se tam vrátila poté, co byl byt znovu způsobilý k užívání. Stěžovatelka navíc tvrdí, že byla v dobré víře, že bývalý druh jedná s vedlejší účastnicí řízení o nové nájemní smlouvě, přičemž jednal-li bývalý druh o nové nájemní smlouvě bez ní, bylo tak vedlejší účastnici známo, že byt po skončení nájmu neužívá. 5. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem změnil výši přiznaných úroků z prodlení na zákonnou sazbu, avšak ve zbytku dovolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení se nevyskytly žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí v dané věci. Ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka i její bývalý druh uzavřeli společně s vedlejší účastnící nájemní smlouvu, a stali se tak společnými nájemci bytu. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zopakoval, že užíváním předmětu nájmu je i jeho nevyklizení po skončení doby nájmu. Vyklizení bytu dle § 2292 občanského zákoníku nutně zahrnuje též odevzdání klíčů, případně opuštění bytu způsobem, jímž dal nájemce jednoznačně najevo, že zanechává užívání bytu s úmyslem se tam již nevrátit. Tvrzení stěžovatelky, že po uplynutí doby nájmu v bytě již věci neměla, a městský soud tak dezinterpretoval její slova, nebylo pro závěr Nejvyššího soudu relevantní. Stěžovatelka totiž po skončení nájmu, tedy uplynutí doby, na níž byl nájem sjednaný, nepředala vedlejší účastnici klíče a ani byt nepustila takovým způsobem, že vedlejší účastnici muselo být bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že v něm již nebydlí. Stěžovatelka se tak nezprostila svých povinností, které jí v souvislosti s nájmem vznikly a trvaly až do odevzdání bytu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Podle stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, dále podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v neposlední řadě dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice řízení vůči ní nemá právo na náhradu za užívání bytu podle § 2295 občanského zákoníku. Stěžovatelka nepovažuje posouzení věci ze strany městského soudu a Nejvyššího soudu za správné, zákonné a spravedlivé; namítá, že jejich právní závěry jsou extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. 8. Podle stěžovatelky městský soud řádně nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Uvedené souvisí zejména s dezinterpretací obsahu výslechu stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že z výpovědi (rekapitulované výše v bodě 4) je evidentní pouze to, že věci v bytě měla v době rekonstrukce bytu, nikoliv po skončení nájmu, jak uvedl městský soud. Dle stěžovatelky bylo prokázáno, že byt po uplynutí nájemní smlouvy neužívala a ani užívat nemohla. Nad rámec toho stěžovatelka uvádí, že "pokud měl odvolací soud v úmyslu rozsudek soudu prvního stupně změnit, měl nejprve stěžovatelku poučit dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu."; jelikož tak neučinil, je rozsudek městského soudu překvapivý, čímž došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že byt