II.ÚS 3237/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3237/20 ze dne 3. 12. 2021 N 213/109 SbNU 299 Upření přezkumu adhezního výroku o náhradě škody odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Montáže Kučera, s. r. o., se sídlem Za Drahou 4255/1, Prostějov, právně zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a K. H. jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076 byla ve zrušeném výroku o náhradě škody stěžovatelce porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a ochranu vlastnictví, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se ve výrokové části, kterou se slovy "zrušuje ve výroku o náhradě škody" zrušuje odstavec pátý výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 2019 č. j. 38 T 44/2018-1033, ruší. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem byl k odvolání obžalovaného K. H. (nyní vedlejší účastník řízení) podanému proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 2019 č. j. 38 T 44/2018-1033 podle § 258 odst. 1 písm. e), f) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody (viz bod 4). Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obžalovaný se při nezměněném výroku o vině přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, odsuzuje za tento trestný čin a dále za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 1/2017, podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku se výkon trestu obžalovanému podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku se mu ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi roků. 3. V odůvodnění rozsudku odvolací soud k tomu uvedl, že "o nároku poškozené společnosti bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 324/2014 ze dne 12. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 91Co 99/2015 ze dne 9. 6. 2015. Tato skutečnost bránila uplatnění nároku poškozené společnosti v adhezním řízení v rámci trestního procesu, proto odvolací soud v této části napadený rozsudek pouze zrušil". 4. V ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti zrušení výroku o náhradě škody odvolacím soudem, jenž v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně zněl takto: "Podle § 228 odst. 1 trestního řádu je obžalovaný povinen nahradit poškozené společnosti Montáže Kučera s.r.o., IČ 27711528, se sídlem Za Drahou 4355/1, Prostějov, škodu ve výši 424 024,87 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 111 528 Kč od 6. 9. 2014 do zaplacení a z částky 203 400 Kč od 6. 9. 2014 do zaplacení." 5. V odůvodnění rozsudku k výroku o náhradě škody soud prvního stupně uvedl, že se poškozená společnost, tedy stěžovatelka, řádně a včas připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, přičemž výši škody doložila mimo jiné příslušnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze a dále exekučním příkazem Exekutorského úřadu Kroměříž č. j. 122 EX 605/15-14. Celkově přiznaná škoda se pak skládá z přímé škody (škoda způsobená ke dni převodu společnosti na "bílého koně") a následné škody, tedy škody způsobené v důsledku vymáhání náhrady (náklady odvolacího řízení a exekučního řízení, zákonné úroky z prodlení ve výši 8 % z jistiny). Škodu tedy představuje jistina ve výši 111 528 Kč a 203 400 Kč, náklady řízení nalézacího soudu ve výši 45 816 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 44 804,17 Kč, náklady exekučního řízení ve výši 18 476,70 Kč, tedy celkem 424 024,87 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z jistiny ode dne následujícího po splatnosti pohledávky (od 6. 9. 2014) do zaplacení. 6. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí civilních soudů nezakládala překážku věci rozhodnuté, a proto měla právo na to uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení (resp. domáhat se tímto způsobem práva na náhradu škody, která byla trestným činem způsobena). Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž konkrétně plyne, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Z této definice podle stěžovatelky vyplývá, že proto, aby v adhezním řízení existovala překážka věci rozhodnuté, musí být v adhezním řízení projednávána stejná věc jako v předchozích občanskoprávních řízeních před Obvodním soudem pro Prahu 10 a před Městským soudem v Praze, tj. musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to že v novém řízení musí jít o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, nové řízení se týká téhož předmětu a nové řízení se týká týchž osob. 7. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu má stěžovatelka za to, že překážka věci rozhodnuté dána nebyla, a pokud měl Městský soud v Praze jiný názor, měl nastínit, v čem spočíval, tedy měl uvést, proč rozsudky z občanského soudního řízení vnímá jako překážku věci rozhodnuté. Městský soud v Praze se však při svém rozhodování o náhradě škody a v napadaném rozsudku od této judikatury odchýlil (resp. se jí vůbec nezabýval), a to bez náležitého odůvodnění. Stěžovatelka má také za to, že Městský soud v Praze při rozhodování o náhradě škody nesprávně aplikoval § 44 odst. 3 trestního řádu, neboť si špatně interpretoval překážku věci rozsouzené (popř. ji interpretoval v rozporu s judikaturou vyšších soudů nebo tuto judikaturu vůbec nezohlednil), v důsledku této nesprávné aplikace napadeným rozhodnutím zrušil výrok o náhradě škody, a následkem toho byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatelka dále uvádí, že se nemůže domoci svého práva na uhrazení pohledávky přiznané jí občanskoprávními rozhodnutími vůči společnosti X, protože její majetek má na sebe převeden vedlejší účastník, který se společností nemá již nic společného. Nemůže se domáhat ani uhrazení této pohledávky přímo po vedlejším účastníkovi, který má v současnosti majetek a peněžní prostředky společnosti X zřejmě u sebe, ale s touto firmou již formálně nic společného nemá, neboť obě pravomocná rozhodnutí vydaná v občanskoprávním řízení jsou exekučním titulem pouze proti jmenované společnosti. V důsledku zrušení výroku o náhradě škody napadeným rozhodnutím se stěžovatelka dostala do situace, kdy přišla o majetek (pohledávku/peněžní prostředky), který by jí měl ze zákona náležet, a taková situace není podle ní slučitelná s ústavně garantovaným právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. II. Vyjádření účastníků řízení 9. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení. Vzhledem k tomu, že jeho vyjádření obsahovalo pouze odkaz na odůvodnění napadeného rozsudku a nepřineslo žádnou novou argumentaci, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce k replice. Vedlejší účastník se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil vůbec. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 10. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti IV. a/ Obecné principy 11. Ús