II.ÚS 3267/19

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestnou činnost kvalifikovanou jako pokračující zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství, v souběhu s pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku.

V přípravném řízení bylo usneseními Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV č. j. NCOZ-10515-411/TČ-2017 ze dne 14. 3. 2019, č. j. NCOZ-10515-415/TČ-2017 ze dne 14. 3. 2019 a č. j. NCOZ-10515-482/TČ-2017 ze dne 19. 3. 2019podle § 79a odst. 1 ve spojení s § 79g trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, a to jako náhradních hodnot za výnosy z trestné činnosti, načež proti všem těmto usnesením podal stěžovatel stížnost. Všechna stěžovatelem napadená usnesení Městský soud v Praze usneseními sp. zn. 8 To 135/2019, sp. zn. 8 To 136/2019 a sp. zn. 8 To 137/2019 ze dne 11. 4. 2019 podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud totiž zjistil, že policie nedostatečně vyložila naplnění jedné z podmínek nutných pro zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu. Konkrétně policie neprovedla potřebná skutková zjištění toho, zda je stěžovatel ve smyslu § 79a odst. 1 trestního řádu osobou, která měla povinnost strpět zajištění původní věci, tedy výnosů. Nebylo proto možno přezkoumat, zda pro vydání napadených usnesení byly naplněny všechny zákonné podmínky, a policejní orgán se tak těmito požadovanými okolnostmi a proporcionalitou zajištění musí znovu zabývat a následně znovu rozhodnout.

Stěžovatel uvádí, že usnesení městského soudu byla doručena do datové schránky jeho předcházející obhájkyni, ačkoliv podle stěžovatele muselo být městskému soudu zřejmé již z přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 4. 2019, že obhajobu stěžovatele převzal Mgr. Václav Hebký. Poté, co se stěžovatel prostřednictvím obhájce v rámci nahlížení do policejního spisu seznámil s obsahem všech tří usnesení, požádal dne 5. 9. 2019 městský soud podle § 24 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy") o doručení uvedených usnesení s vyznačenými doložkami právní moci a vykonatelnosti a zároveň požádal o sdělení, zda byla uvedená usnesení doručena příslušným katastrálním úřadům a bankovnímu ústavu.

Městský soud přípisem sp. zn. 8 To 137/2019 ze dne 10. 9. 2019 stěžovateli sdělil, že doložky právní moci se vyznačují v trestních věcech pouze u konečných rozhodnutí ve věci samé, avšak odkazovaná usnesení jsou "procesní, dočasného charakteru". Po jejich vydání měl o zajištění znovu rozhodnout policejní orgán. Předcházející obhájkyni stěžovatele byla uvedená usnesení doručena proto, neboť právě ona stížnosti proti usnesením policie o zajištění věcí podala. Zároveň podotkl, že uvedená usnesení byla také doručena příslušným katastrálním úřadům a dodatečně i příslušné bance. Na stížnost stěžovatele reagoval městský soud přípisem sp. zn. St 140/2019 ze dne 17. 10. 2019, v němž zopakoval, že se právní moc vyznačuje toliko na rozhodnutí, jímž je meritorně a konečně rozhodnuto. Usneseními bylo podle Městského soudu pouze zrušeno rozhodnutí o zajištění za účelem vrácení věci policii k novému projednání. Vzhledem k způsobu rozhodnutí nebyl dle městského soudu důvod usnesení zasílat příslušnému katastrálnímu úřadu, neboť nebylo rozhodnuto o nezákonnosti samotného zajištění majetku, ale pouze požadováno doplnění a upřesnění rozhodnutí o zajištění. Rozhodl-li se policejní orgán nové rozhodnutí nevydat, bylo podle městského soudu na něm, aby tyto skutečnosti sdělil příslušnému katastrálním úřadu.

Stěžovatel uvádí, že Městské státní zastupitelství v Praze následně dalo policejnímu orgánu pokyn k tomu, aby byl zajištěn výmaz zajištění. Podle stěžovatele k tomu nedošlo a katastrální úřady pouze požádaly městský soud, aby na uvedených usneseních vyznačil doložku právní moci, případně aby o nabytí právní moci byly informovány.

Stěžovatel ve své opakovaně doplňované stížnosti namítá, že nedůvodným a opakovaným odmítnutím městského soudu vyznačit doložky právní moci a vykonatelnosti na odkazovaných usneseních vede k tomu, že mu katastrální úřady ani banka nemohou umožnit opět disponovat se zajištěným majetkem, čímž je nezákonně omezeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podle stěžovatele městský soud svou nečinností a odmítáním plnit své povinnosti porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále žádá, aby jeho ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle stěžovatele je postup městského soudu v rozporu se zákonem. Každé rozhodnutí nabývá podle § 139 a § 140 trestního řádu právní moci a vykonatelnosti a ani jednací řád pro okresní a krajské soudy, který vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti upravuje v § 23 a § 24, nestanoví, že se tato doložka vyznačuje v trestních věcech jen na některá rozhodnutí. Nad touto závaznou úpravou nemůže dle stěžovatele převážit "žádný zvyk či praxe". Povinnost doručit katastrálním úřadům rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci či informovat katastrální úřady o nabytí právní moci stěžovatel dovozuje také z § 79b a 79f odst. 5 trestního řádu a poukazuje na to, že rovněž dle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, je třeba doložit katastrálnímu úřadu nabytí právní moci rozhodnutí. Stěžovatel dále argumentuje, že dle § 141 a násl. trestního řádu může soud stížnosti vyhovět a napadené usnesení zrušit pouze pro rozpor s hmotným nebo procesním právem, ale zrušení usnesení jen kvůli jeho "doplnění" je dle stěžovatele "procesní protimluv". Podle stěžovatele by rozhodnutí Ústavního soudu vymezilo ústavně konformní postup v obdobných věcech.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti přistoupí jen tehdy, shledá-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 28/1 SbNU 219) či nález sp. zn. IV. ÚS 4604/12 ze dne 3. 4. 2014 (N 51/73 SbNU 53), bod 14; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, doložka právní moci není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, ale je toliko úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci. Normativní povahu má pouze samotná právní moc rozhodnutí, která nastane nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289), shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3128/17 ze dne 27. 2. 2018]. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí výhradně proti postupu městského soudu, který podle jeho názoru nesprávně odmítá vyznačit doložku právní moci na odkazovaných usneseních a rozhodnutí s vyznačenou doložkou rozeslat příslušným katastrálním úřadům. Avšak vzhledem k popsané povaze doložky právní moci (a vykonatelnosti), která není právní skutečností a nemá vliv na nabytí právní moci ani vykonatelnosti, nedosahují námitky stěžovatele ústavněprávní roviny.

Je třeba zdůraznit, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem Ústavní soud je tak povolán k ingerenci do přípravného řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) pouze v případech, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a současně jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení nebo obecných soudů již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3196/19 ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Tyto podmínky nejsou v projednávané věci naplněny. Zároveň je nutno připomenout, že majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu jsou prostředkem dočasným, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti takových dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Jsou to však v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení zvážit ústavnost (resp. zákonnost) použití těchto zajišťovacích nástrojů [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, bod 48 a násl.; usnesení sp. zn. II. ÚS 3196/19 ze dne 17. 10. 2019, bod 11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2958/19 ze dne 13. 9. 2019, bod 8 a násl.].

Zbývá dodat, že pokud se stěžovatel domnívá, že mu postupem městského soudu, který pokládá za nezákonný, byla způsobena újma, může se domáhat náhrady v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Z výše uvedených důvodů je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud ji proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele, aby byla stížnost projednána přednostně jako naléhavá dle § 39 zákona o Ústavním soudu, již Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.