II.ÚS 3316/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3316/15 ze dne 31. 5. 2016 N 99/81 SbNU 601 Chybná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 31. května 2016 sp. zn. II. ÚS 3316/15 ve věci ústavní stížnosti 1. Jaroslava Mrkáčka a 2. Milady Mrkáčkové, zastoupených Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem Dlážděná 4/1586, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015 č. j. 29 Co 10/2015-132, kterým bylo změněno prvostupňové usnesení tak, že se exekuce vedená proti stěžovatelům jako povinným nezastavuje, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 3156/2015-232, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti obce Hrazany, Hrazánky 7, 399 01 Milevsko, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 3156/2015-232 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 3156/2015-232 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2015, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je jimi podle názoru stěžovatelů zasahováno do jejich práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Okresního soudu v Benešově (dále též jen "okresní soud") ze dne 10. 10. 2014 č. j. 23 EXE 2464/2013-104, 117 EX 3875/13 byla zastavena exekuce vedená u okresního soudu pod sp. zn. 23 EXE 2464/2013. Okresní soud v citovaném usnesení konstatoval, že předmětným exekučním titulem je rozhodnutí Městského úřadu Milevsko, odboru dopravy, ze dne 23. 7. 2013 č. j. MM 21315/2013 OD/ZN, vydané v řízení o obnovení pokojného stavu podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "exekuční titul"), podle jehož výroku bylo stěžovatelům uloženo "obnovit předchozí pokojný stav spočívající v umožnění ničím nerušeného průchodu a průjezdu veřejnosti po cestě z Klisince do Kováčova, okr. Písek, přes Oboru Pekárkův Mlýn, odstraněním pohyblivých (otevíracích) plotových dílů - vrat umístěných v oplocení Obory Pekárkův mlýn v místech pojezdových roštů na cestě z obce Klisinec do obce Kovářov". Podle okresního soudu je citovaná povinnost, kterou měli stěžovatelé jako povinní splnit, zcela jasně a konkrétně specifikována, a to odstranit předmětné pohyblivé plotové díly. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé povinnost podle exekučního titulu splnili ještě před nařízením exekuce tím, že předmětné pohyblivé plotové díly odstranili. I přesto, že faktický stav byl ke dni rozhodnutí takový, že volný průjezd a průchod daným místem nebyly možné (na daném místě byly instalovány pevné zábrany), je exekuční soud v exekuci zcela vázán konkrétním vymezením povinnosti v předmětném exekučním titulu, přičemž nelze tyto povinnosti nijak rozšiřovat v závislosti na tom, co se následně mezi účastníky řízení stane, a proto okresní soud shora citovaným usnesením danou exekuci zastavil. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce vedená pod sp. zn. 23 EXE 2464/2013 nezastavuje. Podle závěru krajského soudu nebyla první část výroku exekučního titulu splněna, nedošlo ani k obnovení pokojného stavu. Skutečnost, že jedna zábrana byla nahrazena druhou v jiném provedení, podle krajského soudu znamená, že povinnost nebyla splněna a v exekuci je nutno pokračovat. Pokud by se totiž podle krajského soudu přistoupilo na výklad podaný ve shora uvedeném usnesení okresního soudu, docházelo by ke zmnožování sporu, neboť by oprávněný musel neustále podávat nové a nové návrhy podle toho, jaký způsob překážky by povinní použili. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož podstatou námitek dovolatelů (stěžovatelů) byl jejich nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, neboť odvolací soud, aniž stěžovatele upozornil na to, že považuje ve věci za důležitý jiný aspekt než to, jak široké je vymezení povinnosti uložené exekučním titulem, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé se totiž domnívají, že spor mezi stranami exekučního řízení spočíval v určení rozsahu povinnosti uložené exekučním titulem. Ta však byla podle tvrzení stěžovatelů splněna, neboť místním šetřením okresního soudu bylo zjištěno, že pohyblivé plotové díly stěžovatelé odstranili a povinnost uloženou exekučním titulem tímto splnili, ačkoliv na místě samém byly instalovány pevné zábrany. Porušení zásady předvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podle stěžovatelů promítlo do dalšího průběhu řízení, neboť pokud by odvolací soud před vydáním rozhodnutí prezentoval stěžovatelům svůj právní názor, stěžovatelé by před soudem namítli právní úpravu obsaženou v § 351a občanského soudního řádu, se kterým jsou závěry napadeného usnesení odvolacího soudu v rozporu. Uvedené pak samo o sobě představuje podle stěžovatelů porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále namítají, že odvolací soud napadeným usnesením zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces tím, že se v odůvodnění tohoto usnesení dostatečně nezabýval jejich námitkami směřujícími k zodpovězení otázky, zda bylo pověření Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 2013 č. j. 23 EXE 2464/2013-27, 117 EX 3875/13 ve spojení s pověřením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 23 EXE 2464/2013-75 (dále jen "pověření"), kterým byla podle exekučního titulu zahájena exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti, dostatečně určité a vykonatelné a zda se exekučním návrhem navrhovatel skutečně domáhal splnění stejné povinnosti, která byla přiznána exekučním titulem. Podle stěžovatelů napadené usnesení odvolacího soudu tím, že jím byl jejich návrh na zastavení exekuce zamítnut, ačkoliv ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, tj. k odstranění pohyblivých plotových dílů, již došlo, vytváří situaci, kdy je soudní exekutor nucen k tomu, aby prováděl exekuci mimo či nad rámec pověření. Tím je podle stěžovatelů narušen princip právní jistoty a dochází k porušení práva na spravedlivý proces a stejně tak je porušen čl. 2 odst. 2 Listiny. Protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu spatřují stěžovatelé v tom, že ačkoliv v dané věci šlo výhradně o právní posouzení věci, především o posouzení otázky, jaká je povinnost vymezená v exekučním titulu a v pověření, Nejvyšší soud přesto dovolání stěžovatelů odmítl, čímž se dopustil odepření spravedlnosti a zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém se podle jejich názoru tento soud vypořádal s jejich rozsáhlou a podrobně odůvodněnou právní argumentací, obsaženou v jejich dovolání (a jeho doplnění), v podstatě toliko jedinou a navíc nepravdivou větou. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2016, stěžovatelé uvádějí, že předmětná exekuce nebyla do dnešního dne zastavena resp. ukončena, přičemž se soudní exekutor opakovaně dopustil nezákonného zásahu do jejich vlastnického práva, když opakovaně prováděl exekuci již splněné nepeněžité povinnosti. S ohledem na naléhavost věci, kdy podle stěžovatelů hrozí další provedení nezákonné exekuce, resp. nezákonného zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, navrhují stěžovatelé, aby Ústavní soud projednal jejich věc přednostně. II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o námitku stěžovatelů, že v dovolání vymezili otázky zakládající přípustnost dovolání, setrvává dovolací soud na svém závěru uvedeném v napadeném rozhodnutí, že tomu tak není a že spočívají pouze na jejich nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, což založit přípustnost dovolání nemůže. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Obec Hrazany, jako vedlejší účastník (oprávně