II.ÚS 3321/19

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před vrchním soudem byl návrh Okresního soudu v Pardubicích na přikázání věci - sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru - jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu.

Vrchní soud shora označeným usnesením rozhodl o návrhu Okresního soudu v Pardubicích (viz předchozí bod) tak, že věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 102/2019 se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Soud konstatoval, že pro závěr o důvodnosti, resp. vhodnosti přikázání věci svědčí zejména skutečnost, že u navrhovaného soudu probíhalo a probíhá další řízení mezi týmiž účastníky a v Praze mají sídlo i jejich právní zástupci. K tomu dodal, že za těchto okolností bude přikázáním věci jinému soudu dosaženo účelu sledovaného ustanovením § 12 odst. 2 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve věci nejsou dány důvody k přenesení věci k jinému soudu, když vrchní soud se podle stěžovatelky vůbec nezabýval věcnou stránkou předmětných sporů. Argumentuje přitom též závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2672/17.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné (k tomu srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 3043/19 ze dne 8. 10. 2019 a další). V dané věci vrchní soud dospěl k důvodným zjištěním, na základě nichž věc v souladu s platnými právními předpisy přikázal k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Své závěry soud řádně odůvodnil a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.

Nad rámec uvedeného - s poukazem na argumentaci stěžovatelky - Ústavní soud dodává, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 194/87 SbNU 201) dospěl k závěru, že k delegaci vhodné podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu je možné přikročit pouze při důkladném posouzení všech relevantních okolností věci, stavu a fáze řízení, jakož i dopadů případné delegace na budoucí náklady a délku řízení. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí o delegaci není naplněn obecným odkazem na očekávání hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci bez vypořádání relevantních námitek a přihlédnutí k okolnostem případu. V dané věci však šlo o vleklý restituční spor, a to na rozdíl od nyní posuzovaného případu, v němž došlo k přikázání věci jinému soudu na samém počátku sporu, navíc bez toho, aby stěžovatelka jakkoliv svůj nesouhlas s postupem soudu odůvodnila (na což vrchní soud v odůvodnění usnesení též poukazuje).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.