II.ÚS 3323/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3323/14 ze dne 8. 12. 2015 N 205/79 SbNU 343 Změna pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou podle § 39 odst. 5 zákoníku práce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 ve věci ústavní stížnosti Lukáše Komárka, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 č. j. 49 Co 352/2012-83, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že jeho pracovní poměr trvá, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 1684/2014-120, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti MANN + HUMMEL (CZ), s. r. o., se sídlem Nová Ves 66, Okříšky, zastoupené Mgr. Andreou Krásnou, advokátkou, se sídlem Římská 14, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Dne 15. 10. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V řízení, z něhož vzešla v záhlaví citovaná a ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal určení, že jeho pracovní poměr (sjednaný na dobu určitou a postupně prodlužovaný až do 31. 12. 2011) trvá. Podle stěžovatele totiž s ním jeho zaměstnavatel sjednal pracovní poměr na dobu určitou v rozporu s § 39 odst. 2 až 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"). Stěžovatel proto ve smyslu § 39 odst. 5 zákoníku práce zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával; zaměstnavatel se však nadále zdráhal stěžovateli přidělovat práci. Stěžovatel proto podal zmíněnou určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 25. 9. 2012 č. j. 9 C 3/2012-43 stěžovatelově žalobě vyhověl, když výrokem I citovaného rozsudku určil, že pracovní poměr mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovaným (vedlejší účastník) vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2009 a jejích dalších změn trvá. Výrokem II pak uložil žalovanému zaplatit žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů řízení. Podle okresního soudu totiž při posuzování věci bylo nutno vycházet z ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2011, podle něhož bylo možné sjednat trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž účastníky celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne jeho vzniku. Podle § 39 odst. 5 zákoníku práce pak platí, že sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky stanovené v odstavcích 2 až 4 tohoto zákonného ustanovení, a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. V daném případně přitom podle okresního soudu bylo nepochybné, že stěžovatel byl zaměstnán u žalovaného na dobu určitou přesahující 24 měsíců. Nepochybná je podle okresního soudu i skutečnost, že stěžovatel oznámil neprodleně žalovanému, že chce být nadále zaměstnáván. Další nespornou skutečností je fakt, že žaloba na určení, zda byly či nebyly splněny podmínky ve smyslu § 39 zákoníku práce, nebyla podána ani ze strany stěžovatele, ani ze strany zaměstnavatele. Otázkou tedy podle okresního soudu zůstává, kdo měl v daném případě žalobu na splnění podmínek ve smyslu § 39 zákoníku práce podat a zda je možno se po uplynutí prekluzivní doby domáhat určení trvání pracovního poměru podle § 80 písm. c) o. s. ř. Okresní soud se v tomto ohledu přiklonil na stranu stěžovatele. Pracovní poměr byl totiž prodlužován nad 24 měsíců, zaměstnanec splnil svoji oznamovací povinnost o tom, že chce být dále zaměstnáván. Podle okresního soudu pak nastoupila zákonná fikce ve prospěch stěžovatele, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Pokud byla nadále doba trvání pracovního poměru sporná, bylo podle okresního soudu na zaměstnavateli, aby se žalobou bránil nástupu účinků zákonné fikce. Přestože stěžovatel jakožto zaměstnanec měl právo podat žalobu na určení splnění podmínek podle § 39 zákoníku práce, okresní soud uzavřel, že v situaci, kdy si zaměstnavatel sám určuje podmínky a neumožňuje stěžovateli další zaměstnávání, případně i vstup do zaměstnání, jedná se o určité nerovné postavení stran nutící stěžovatele k podání dané žaloby, aniž by se sám zaměstnavatel musel v tomto konkrétním případě splnění podmínek ve smyslu § 39 odst. 4 zákoníku práce (tedy splnění vážných provozních důvodů) dovolávat. Za situace, kdy žaloba na splnění podmínek ve smyslu § 39 zákoníku práce nebyla v prekluzivní lhůtě podána, zákonné fikci podle okresního soudu nebylo zabráněno a ta nastala ve prospěch zaměstnance (stěžovatele). 3. K odvolání žalovaného změnil Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem prvostupňový rozsudek ve výroku I tak, že žalobu na určení trvání pracovního poměru mezi stěžovatelem (žalobcem) a žalovaným vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2009 ve znění dalších změn zamítl (výrok I). Výrokem II uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména uvedl, že pokud zaměstnavatel uzavřel, případně prodloužil či opakovaně uzavřel pracovní poměr na dobu určitou v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, pak platí zákonná fikce, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Písemným oznámením zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, se může stát doba trvání pracovního poměru mezi účastníky spornou; zaměstnavatel se totiž může naopak domnívat, že podmínky pro uzavření pracovního poměru ve smyslu § 39 odst. 2 a 3 zákoníku práce byly splněny. Zákonodárce dává proto oběma účastníkům dvouměsíční prekluzivní lhůtu, aby podali k soudu určovací žalobu, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Pokud soud rozhodne, že podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou byly splněny, pak pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby, v opačném případě se změnil na dobu neurčitou. Podle odvolacího soudu je tedy podmínkou pro to, aby se pracovní poměr sjednaný na dobu určitou v rozporu s podmínkami uvedenými v § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, aby - vznikne-li spor o trvání pracovního poměru - zaměstnanec nebo zaměstnavatel ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě podali žalobu na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 39 zákoníku práce. Ke změně pracovního poměru, který má skončit uplynutím doby, na pracovní poměr na dobu neurčitou dochází podle krajského soudu až v důsledku rozhodnutí soudu o tom, zda uvedené podmínky byly nebo nebyly splněny. Pokud takovéto rozhodnutí vydáno nebylo, ať již proto, že soud dospěl k závěru, že podmínky splněny byly, anebo proto, že žaloba podána nebyla, platí, že pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby. Krajský soud proto uzavřel, že "bylo na žalobci aby, měl-li za to, že jeho pracovní poměr byl prodlužován nad dobu 24 měsíců, aniž by takový postup byl odůvodněn ve smyslu § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, podal žalobu na určení, zda byly uvedené podmínky splněny, jelikož jen na základě rozhodnutí o tom, že nebyly splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, může dojít ke změně pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou. Pokud však žalobce takového rozhodnutí nedosáhl, jeho pracovní poměr u žalovaného skončil uplynutím doby ke dni 31. 12. 2011". 4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež však bylo Nejvyšším soudem v záhlaví citovaným usnesením odmítnuto. Ve stručně pojatém odůvodnění Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, rozsudek ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5008/2008 nebo usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3513/2012; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz), přičemž není dán ani důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 5. Na základě stěžovatelem takto tvrzeného a Ústavním soudem ze spisu Okresního soudu