Ústavní soud II.ÚS 3326/23 – Notářích a jejich činnosti (notářský řád)

Ústavní stížností stěžovatel navrhoval s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Jako žalobce se domáhal vůči žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou měl utrpět v souvislosti s trestním stíháním, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 36/2017, zaplacení částky 296 500 Kč. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 8. 2022 č. j. 16 C 248/2019-125 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení před soudy požádal o osvobození od soudních poplatků, soud však návrhu nevyhověl pro jeho zjevnou bezúspěšnost. Proti uvedenému podal žalobce odvolání. Vznesl argumentaci, že uvedené zákonné ustanovení je v rozporu s ochranou lidských práv žalobce. Žalobce je dle posudku (pořízeného v trestní věci) duševně nemocný. To je stav, který si ani nevybral, ani jej nevyvolal. U běžného nezákonného trestního stíhání platí, že nevinu obviněného měly orgány činné v trestním řízení rozpoznat ihned, ještě před vydáním usnesení o sdělení obvinění. Jestliže byl nevinný nucen podstoupit trestní řízení, může mu náležet právo na odškodnění. Není přitom podstatné, zda se jedná o zproštění pro nedostatek důkazů či jiné. Okresní i krajský soud stěžovatelovu argumentaci oslyšely. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dovolatel dle jeho názoru nedostatečně vymezil, od jaké právní otázky, řešené v judikatuře Nejvyššího soudu, se nalézací soudy odchýlily nebo která by měla být vymezena jinak. S tím ale stěžovatel nesouhlasí, neboť ve svém dovolání prý tyto otázky vymezil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal příslušný spisový materiál. Po přezkoumání věci shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Nejvyšší soud přehledně a dostatečně objasnil, proč podané dovolání nevyhovuje předepsaným podmínkám. Stran specifikace skutečnosti, ze které dovolatel odvozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, se totiž žalobce v úvodu svého dovolání omezil pouze na konstatování, podle kterého by právní otázka týkající se zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva, jako jednoho z hledisek, významných při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků, měla být "posouzena jinak", načež podrobil kritice rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterými mu tyto soudy zmíněné osvobození od soudních poplatků opakovaně nepřiznaly.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je spolu s ní odmítnut i akcesorický návrh na zrušení shora uvedeného zákonného ustanovení.