II.ÚS 3354/10

Stěžovatel tvrdil, že na jeho majetek byla v záhlaví uvedenými usneseními nařízena exekuce, a to podle pravomocného a vykonatelného elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve Znojmě č. j. 14 EC 264/2009-9 ze dne 22. 4. 2009 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 16 Nc 5703/2009-7 ze dne 19. 6. 2009 podal odvolání, neboť tvrdil, že v zásilce, kterou převzal, platební rozkaz nebyl; nacházel se tam jen návrh na jeho vydání. Platební rozkaz tak nemohl nabýt právní moci a stát se exekučním titulem. Jakkoli v řízení před odvolacím soudem byly provedeny důkazy, které stěžovatel navrhl a které vůbec navrhnout mohl, nebyly shledány dostatečnými pro to, aby jimi byla prokázána stěžovatelova tvrzení. Z tohoto pohledu měl za to, že byl nepřiměřeně zatížen důkazní povinností a citovaným rozhodnutím proto bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze soudního spisu a ústavní stížnosti se podává, že v průběhu odvolacího řízení byla provedena řada důkazů - výslechem svědků, kteří vypovídali k okolnostem převzetí zásilky a jejího obsahu. Stěžovatel se snažil prokázat, že se v zásilce platební rozkaz nenacházel. Odvolací soud ve výpovědích svědků a ve stěžovatelově účastnickém výslechu zjistil rozpory, a to i ve vztahu k jeho dřívějším tvrzením učiněným před Okresním státním zastupitelstvím ve Znojmě. Uzavřel, že nebyl prokázán opak doručení, a proto je nutné vyjít z ustanovení § 50f o. s. ř. ("Není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.) a dovodil, že platební rozkaz doručen byl. Elektronický platební rozkaz byl přezkoumán i z hlediska materiálního a vzhledem k tomu, že obsahoval dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce navržena, jakož i lhůty k jejich splnění, stal se platební rozkaz exekučním titulem a byl tak naplněn předpoklad pro vyhovění návrhu na nařízení exekuce. Usnesení soudu prvního stupně bylo proto potvrzeno.

Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.

Nelze přistoupit na předestřenou argumentaci, že odvolací soud žádal po stěžovateli nesplnitelné. Relevantní důkazy byly navrženy, avšak z jejich provedení nebylo možno vzít za zjištěné skutkové závěry, které stěžovatel prezentoval. Soud hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. S výsledkem tohoto posouzení se Ústavní soud ztotožňuje.

Nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí Ústavní soud s jistými rozpaky přijal tvrzení stěžovatele, že tento po zjištění absence platebního rozkazu v zásilce a následné poradě se svým právním zástupcem nekontaktoval příslušný soud a nedomáhal se - v souladu s upevněním své právní jistoty - doručení platebního rozkazu za tím účelem, aby proti němu mohl ve lhůtě podat odpor. Neučinil-li tak, pak musel počítat se svoji následnou obtížnou procesní situací (tj. prokázat, že se v zásilce platební rozkaz nenacházel), a též proto lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.

S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Protože byla ústavní stížnost prima facie shledána zjevně neopodstatněnou, neměl Ústavní soud ani prostor, aby návrhu stěžovatele - bez toho, aniž by předjímal rozhodnutí ve věci samé - vyhověl.