II.ÚS 3418/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3418/13 ze dne 27. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek Naděždy Pavelkové a Naděždy Hezucké, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2013, č. j. 30 Cdo 955/2013-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 53 Co 298/2012-94, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2012, č. j. 41 C 112/2011-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelky se obrátily na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčeny na svých ústavně garantovaných právech. Namítají porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i porušení čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatelky se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhaly zaplacení částky 63 000,- Kč s úrokem z prodlení, představující náhradu škody, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci, v níž vystupovaly jako právní nástupkyně poškozeného (zemřelého otce). Uvedená částka představuje vklad do společnosti Joint Invest Action k. s. ve výši 60 000,- Kč a tzv. emisní ážio ve výši 3 000,- Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání osob, které tuto společnost ovládaly a spravovaly, pro trestný čin podvodu podle § 150 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Poškozený se připojil s nárokem na náhradu škody dne 17. 11. 1998. Usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2008, ČTS: PSP 492/ČT-2008, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2008, bylo podle § 159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání podezřelých odloženo. Důvodem byla skutečnost, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Z usnesení též vyplývá, že pochybení orgánů činných v trestním řízení nelze napravit, neboť došlo k promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelky se proto obrátily na Ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu škody, které však jejich žádosti nevyhovělo. Pohledávku též přihlásily do konkurzního řízení na majetek uvedené společnosti a tato byla správcem konkurzní podstaty uznána. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 41 C 112/2011-68, o žalobě stěžovatelek tak, že tuto zamítl, když neshledal naplnění základních předpokladů odpovědnosti žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) za tvrzenou škodu ve smyslu § 5, § 8 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve znění pozdějších předpisů. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem lze proti státu úspěšně uplatnit jen tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Po dobu uplatnění nároku v rámci trestního stíhání došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), takže tvrzení žalobkyň o uplynutí promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání považuje za nesprávné. Soud prvního stupně vznesl pochybnosti o existenci některého z odpovědnostních titulů podle § 5 zákona o odpovědnosti za škodu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 53 Co 298/2012-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně rozhodl věcně správně. Doplnil jen, že má-li být dána odpovědnost státu za škodu, ať již z nesprávného úředního postupu, nebo nezákonného rozhodnutí, musí být založena příčinná souvislost mezi postupem orgánů státu a vzniklou škodou, přičemž vznik škody musí být přímým následkem pochybení orgánů státu. Musí být doloženo, že následek ve formě škody by nenastal, nebýt pochybení orgánů státu. Musí být též prokázáno, že poškozený již nemá možnost domoci se náhrady škody proti přímým škůdcům. Připojením se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku, a teprve po odložení věci začala běžet znovu promlčecí doba. Dodává, že nelze připustit výklad, že by pozdější konání (nekonání) orgánů činných v trestním řízení zpětně derogovalo účinky připojení se v adhezním řízení. Úvahy o promlčení nároku nejsou podstatné, není-li zřejmé, zda by byla vznesena námitka promlčení. Žalobkyně neprokázaly, že byla v důsledku postupu orgánů státu zmařena jejich možnost domoci se náhrady škody proti přímému škůdci, proto je žaloba předčasná, není založena příčinná souvislost mezi škodou a postupem či rozhodováním orgánů státu. Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání žalobkyň (stěžovatelek). Dovolání shledal přípustným, neboť v rozhodovací praxi se dovolací soud dosud nezabýval otázkou, zda připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 občanského zákoníku i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 občanského zákoníku po celou dobu trvání vadně zahájeného trestního stíhání došlo. Na podporu svých závěrů odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, kde ve skutkově zcela identické věci Ústavní soud shledal, že ustanovení § 112 občanského zákoníku působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo. Proti všem shora uvedeným rozsudkům podávají stěžovatelky ústavní stížnost. II. V ústavní stížnosti stěžovatelky především nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, podle kterého připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 občanského zákoníku i za předpokladu, že toto trestní stíhání skončilo odložením z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu. Protože od spáchání skutku uplynula promlčecí doba podle předpisů trestního práva, nebylo možné zahájit znovu trestní stíhání. Tímto postupem byla zmařena možnost stěžovatelek uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, ale současně ani nemohly uplatnit nárok v občanskoprávním řízení, neboť taktéž uplynula promlčecí doba. Stěžovatelky jsou toho názoru, že se škody proto nemohou proti škůdcům domoci. Za zásadní nedostatek činnosti státních orgánů považují, že trestní stíhání škůdců vůbec neprobíhalo. Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a škodou spatřují v tom, že kdyby probíhalo řádně trestní stíhání, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. Pokud by byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení, mohli by se v něm domáhat svého nároku. Stěžovatelky uvádějí, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze proti obviněnému. Za obviněného lze podezřelého považovat teprve tehdy, kdy mu bylo sděleno obvinění. V dané věci však ke sdělení obvinění nikdy nedošlo, proto není možné hovořit o škůdcích jako o obviněných. Ze shora uvedeného se domnívají, že připojení se s nárokem na náhradu škody je tudíž rovněž nulitní. Stěžovatelky též poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 136/02, kde Ústavní soud konstatoval, že má-li každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech popřít. Zákon je podle nich třeba vykládat ústavně konformním způsobem a tak, aby ústavně zaručené právo bylo naplněno. Nesouhlasí se (zdánlivě) sofistikovaným zdůvodňováním závěru, proč nárok stěžovatelek neexistuje, jak to provedly o