II.ÚS 3477/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3477/15 ze dne 9. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2015, č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Brně k návrhu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. (navrhovatel) o vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (stěžovatele) a jeho řešení konkursem, oznámil vyhláškou ze dne 22. 9. 2014, KSBR 31 INS 25648/2014-A-2, zahájení insolvenčního řízení stěžovatele. K uvedenému návrhu, který následně navrhovatel vzal zpět z důvodu úplné úhrady jeho závazků ve výši 15.786.310,13 Kč ze strany stěžovatele (vůči tomuto navrhovateli bylo proto řízení usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-41, zastaveno), se předtím připojili další věřitelé/navrhovatelé (Slovenská sporiteĺňa, a.s., s pohledávkou ve výši 89.216.101,47 Kč, a PERFECT INVEST, a.s., s pohledávkou ve výši 140.512.627,00 Kč). K návrhu prvně jmenovaného pak Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení § 111 a násl. insolvenčního zákona, kterým jednak ustanovil předběžného správce stěžovatele (Ing. J. Palachovou, výrok I.), jemuž současně stanovil informační povinnost ohledně zjištění stavu majetku stěžovatele (výrok III.), jednak uložil stěžovateli, aby "nenakládal svým nemovitým majetkem (...) a nakládal s ostatním majetkem, který mu patřil v době zveřejnění tohoto předběžného opatření a který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, mimo rámec obvyklého hospodaření pouze s předchozím souhlasem předběžného správce a po předchozím souhlasném vyjádření prozatímního zástupce věřitelů; dále rozhodl, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je stěžovatel "oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem a s předchozím souhlasem předběžného správce, závazky vzniklé po zahájení řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu přiměřeném pohledávkám za majetkovou podstatou a jim na roveň postaveným (...)" (výrok II.); dále jím vyzval osoby, které mají závazky vůči stěžovateli, aby po dobu trvání nařízeného předběžného opatření neposkytovaly plnění jemu, ale předběžnému správci (výrok IV.); po dobu trvání nařízeného předběžného opatření pak zakázal započtení vzájemných pohledávek stěžovatele a jeho věřitelů (výrok V.); současně jmenoval prozatímním zástupcem věřitelů Slovenskou sporiteĺňu, a.s. (výrok VII.) a v neposlední řadě vymezil účinky tohoto předběžného opatření a dobu jeho zániku (výroky VI. a VIII.). 3. Krajský soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval nejprve otázkou mezinárodní příslušnosti, neboť předmětné insolvenční řízení (s ohledem na zahraniční věřitele a část majetkové podstaty, která se nachází ve Slovenské republice) lze považovat za insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem ve smyslu ustanovení § 426 insolvenčního zákona, přičemž se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že ke dni zahájení insolvenčního řízení jsou jeho hlavní zájmy soustředěny ve Slovenské republice, a proto je třeba přistoupit k zastavení řízení dle ustanovení § 427 insolvenčního zákona. Krajský soud naopak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost k danému insolvenčnímu řízení je dána českým soudům, neboť stěžovatel "je od poloviny roku 2005 občanem ČR, trvale žije a podniká v ČR, podle údajů z veřejně dostupných rejstříků je společníkem a zároveň jednatelem v několika desítkách společností se sídlem na adrese (stěžovatele) v ČR, proto nemá insolvenční soud sebemenší pochybnosti o tom, odkud své zájmy (stěžovatel) spravuje; ničím neprokázal opak. Na všech podáních, která (stěžovatel) soudu doručil, byla uvedena jeho adresa v ČR." Důvodnost nařízení daného předběžného opatření pak krajský soud spatřoval především v "účelovém jednání" stěžovatele (prokázaném na několika v odůvodnění konkretizovaných skutečnostech, zejména snaze o prodej či pronájem jím vlastněných nemovitostí), na jehož základě "může dojít ke zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů v případě zjištění úpadku (stěžovatele)." Z tohoto důvodu také krajský soud ustanovil předběžného insolvenčního správce, jehož úkolem "je zamezit manipulaci s majetkem (stěžovatele) nad rámec ustanovení § 111 insolvenčního zákona a získat co nejširší přehled o činnosti (stěžovatele) a dále kontrola jeho majetkového stavu a nakládání s majetkem, který může patřit do majetkové podstaty." 4. Stěžovatel proti tomuto usnesení krajského soudu podal odvolání, v němž zpochybnil mezinárodní příslušnost krajského soudu, neboť "absolutní většina jeho příjmů pochází ze zdrojů ve Slovenské republice", a opětovně proto navrhl zastavení insolvenčního řízení podle § 427 insolvenčního zákona, a dále polemizoval se závěry krajského soudu o účelovosti jeho jednání v podobě snah o "zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů", které se prý nezakládají na pravdě. Omezení plynoucí z uvedeného předběžného opatření se pak údajně ocitají nad rámec insolvenčního zákona, aniž by však k tomu krajský soud uvedl jakékoliv závažné důvody. Stejně tak nezákonným byl samotný proces ústící do jeho vydání, neboť předtím nebyl stěžovatel slyšen. Samotný insolvenční návrh a insolvenční řízení považuje stěžovatel za "šikanózní" a věřitele za osoby, které nejsou aktivně legitimovány k jeho podání, neboť jejich pohledávky "byly započteny", a proto měl být insolvenční návrh zamítnut podle ustanovení § 128a odst. 1, 2 písm. c) insolvenčního zákona. 5. Vrchní soud v Olomouci o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že citované usnesení krajského soudu v napadených výrocích I., IV., V. a v převážné části výroku II. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Výrok II. usnesení krajského soudu pak změnil (podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř.) jen tak, že stěžovateli "uložené povinnosti při nakládání s ostatním majetkem nejsou podmíněny předchozím souhlasným vyjádřením prozatímního zástupce věřitelů." Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně důvodnosti vydání předběžného opatření, neboť "mu svědčí jednání (stěžovatele) spočívající v pronájmu či prodeji jeho nemovitostí". Vrchní soud tak neshledal důvodnými námitky stěžovatele, jimiž zpochybňoval jednak mezinárodní příslušnost soudů ČR, neboť toto tvrzení i chování stěžovatele považoval vrchní soud za "účelovou snahu změnit si bydliště s cílem vyloučit pravomoc českých soudů (forum shopping)", jednak aktivní legitimaci navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu, neboť jím tvrzené započtení pohledávek dle vrchního soudu stěžovatel neprokázal doložením vlastních pohledávek vůči navrhovatelům. Stejně tak se vrchní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňoval jak zákonnost postupu krajského soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení (zejména jeho vydání bez slyšení stěžovatele), tak soulad napadeného předběžného opatření s ustanovením § 111 insolvenčního zákona, s výjimkou té části, v níž krajský soud dispoziční oprávnění stěžovatele se svým majetkem podmínil souhlasem prozatímního zástupce věřitelů. V tomto ohledu naopak vrchní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že byly překročeny zákonné limity dané ustanovením § 113 odst. 1 insolvenčního zákona, které "umožňuje insolvenčnímu soudu zakázat dlužníkovi nakládat s majetkovou podstatou nebo toto nakládání podmínit souhlasem předběžného správce. Neumožňuje však podmínit vymezené úkony souhlasným vyjádřením (prozatímního) zástupce věřitelů." P