II.ÚS 3512/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3512/19 ze dne 18. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 43/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 2633/2019-73, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018 č. j. 44 Co 49/2018-50, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2017 č. j. 33 C 253/2016-26, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatel byl trestně stíhán pro zneužívání pravomoci veřejného činitele a pro porušování povinnosti při správě cizího majetku. Soud zprostil stěžovatele obžaloby, neboť skutky stěžovatele nebyly trestnými činy. Po skončení trestního stíhání se stěžovatel obrátil na Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") s žádostí o náhradu za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání. Trestní stíhání způsobilo podle slov stěžovatele rozvrácení jeho rodinného života, kvůli rozsáhlé mediální kampani stěžovatel utrpěl posttraumatický šok, deprese a totální vyhoření, ztratil zázemí, klid i domov. 2. Dne 7. června 2016 ministerstvo po téměř roce a půl posuzování jeho nároku stěžovateli přiznalo přiměřené zadostiučinění ve výši 60 000 Kč, což podle ministerstva odpovídá přiměřené částce 3 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání. K této částce ministerstvo dospělo na základě soudních rozhodnutí v obdobných případech. Stěžovatel se dne 10. listopadu 2016 obrátil s žalobním návrhem na soud. Ministerstvo v soudních řízeních namítlo, že uplatněný nárok byl promlčen. 3. Městský soud v Brně přisvědčil námitce promlčení ze strany ministerstva. Městský soud uvedl, že trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno dne 23. července 2014. Den poté začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, která se stavěla na dobu šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované [podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 35/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu")] a marně uplynula dne 24. července 2015. Stěžovatel podal žalobu až dne 10. listopadu 2016, více než rok po uplynutí promlčecí doby, přičemž nedoložil žádné objektivní důvody, které mu bránily svůj nárok uplatnit u soudu řádně a včas. Městský soud uzavřel, že zákonné lhůty jsou zcela jasně vymezeny a ačkoliv projednání žádosti u ministerstva trvalo déle než šest měsíců, vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného nebylo v rozporu s dobrými mravy. 4. Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu potvrdil. Stěžovatel navrhl provést důkaz zprávou o svém aktuálním zdravotním stavu a výčtem újem, jež mu způsobilo trestní stíhání. Ve vztahu k otázce, zda námitka promlčení ze strany ministerstva byla v rozporu s dobrými mravy, připomněl krajský soud, že princip dobrých mravů vyplývá jak z § 547 občanského zákoníku, tak z § 26 zákona o odpovědnosti za škodu a soudní praxe se jím zabývala v četných případech. Podle krajského soudu délka vyřizování žádosti na ministerstvu neměla žádnou souvislost s dobou promlčení a nebylo potřeba posuzovat, jestli nemravnost netkví v opakovaném ujišťování ze strany ministerstva či v tom, že odrazovalo ministerstvo stěžovatele od bezodkladného podání žaloby. Krajský soud doplnil, že "pokud žalobce nikdy netvrdil, že by mu žalovaný přisliboval 'vyřízení' nároku podle představ, bylo vyčkávání nějakého výsledku výlučně jeho volbou a promlčení si přivolal sám". Podle krajského soudu se městský soud nemusel zabývat otázkou psychického zdraví stěžovatele. Nejednalo se totiž o duševní poruchu, která by činila stěžovatele neschopného právně jednat, a v takovém případě promlčení nadále běží. Možnou nezpůsobilost právně jednat měl podle krajského soudu stěžovatel jasně uplatnit a neměl očekávat, že městský soud provede důkazy lékařskými zprávami a že se sám ujme jejího zjišťování. Námitka týkající se neprovedení důkazů byla podle krajského soudu nedůvodná i v případě, že by stěžovatel chtěl lékařskými zprávami prokázat citelnější následek trestního stíhání než je obvyklé, neboť v tom případě se jeho tvrzení střetlo s promlčením práva samotného. Stěžovatel v odvolání odkazoval na jiný případ, kdy Ústavní soud v případě žádosti o náhradu nemajetkové újmy týkající se nedůvodně vedeného trestního stíhání považoval za nemravnou námitku promlčení ze strany ministerstva (nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413)). Krajský soud od sebe obě věci odlišil. V odkazovaném případě došlo během stíhání k tragické události v rodině stíhaného (sebevraždě manželky, pozn. ÚS), zatímco stěžovatel uváděl informace o rozvodu a zhoršení vztahu se synem bez dalšího. Jedním z dalších rozdílů, které krajský soud zdůraznil, bylo, že stěžovatel byl "standardně odškodněný (100 Kč/den)", zatímco poškozenému v citovaném případě sp. zn. I. ÚS 3391/15 nebylo vyhověno v ničem. 5. Nejvyšší soud dovolání směrující proti oběma rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle § 237 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k námitce neprovedení důkazů, které stěžovatel navrhoval, podle Nejvyššího soudu stěžovatel náležitě nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro takto vymezený důvod, tedy v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve vztahu k tomu, jestli byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, uvedl Nejvyšší soud, že odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury není vznesení námitky v rozporu s dobrými mravy, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované (ministerstva) při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce. Institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, jde o zákonný institut a je použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Podle Nejvyššího soudu "uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil". Tyto okolnosti by musely podle Nejvyššího soudu být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Podobně byly zcela mimořádné skutkové okolnosti v nálezu Ústavního soudu, na který se stěžovatel odkazuje (odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3391/15). Podle Nejvyššího soudu námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zvláště, když stěžovateli, který v minulosti zastával významné veřejné funkce a manažerské pozice, nic nebránilo v tom, aby svůj nároku uplatnil u soudu řádně a včas. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ministerstvo projednalo nárok stěžovatele po uplynutí šestiměsíční doby, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se ministerstvo vyjádří. V takovém případě by soud vyčkal na vyjádření ministerstva (žalované) a poté by v zahájeném řízení pokračoval (zde poukázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/19 ze dne 21. 5. 2019). Nejvyšší soud konstatoval, že součástí skutkových zjištění soudů nižších soudů není závěr, že by ministerstvo nebo Veřejný ochránce práv stěžovatele jakkoli utvrzovali v existenci jeho nároku uplatněnému ve zcela extrémní výši, ani že by žalobce byl informován o tom, že žalobu bude moci podat až po sdělení konečného stanoviska ministerstva. II. Obsah ústavní stížnosti 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil, že se na Ministerstvo spravedlnosti obrátil sám bez právního zastoupení. Podle stěžovatele nezákonným trestním stíháním byla způsobena újma na fyzickém a psychickém zdraví a na jeho osobnostních právech, konkrétně bylo výrazně zasaženo do jeho soukromého a osobního života, jeho cti a dobré pověsti, jeho dobrého jména a důstojnosti. Jeho život byl ovlivněn silnou mediální kampaní. Stěžovatel v postupu soudů shledává porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, a zejména porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a jeho práv