II.ÚS 3527/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3527/14 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kubaštové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 Cdo 2297/2014-149, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 17 Co 128/2012-113 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. září 2011, č. j. 12 C 28/2011-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Holuba, adresa Nerudova 3, 674 01 Třebíč, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci, se sídlem Pístov, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností opírající se o § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny) a princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). 2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 C 28/2011-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 1,720.070 Kč. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 17 Co 128/2012-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody, který žalobkyně uplatnila proti žalovanému z důvodu tvrzeného porušení jeho povinnosti jako správce konkursní podstaty, které mělo spočívat v tom, že bez zbytečného odkladu neoznámil katastrálnímu úřadu, že do konkursní podstaty sepsal nemovitost, kterou žalobkyně koupila v době probíhajícího konkursu na majetek úpadce (v jehož vlastnictví tehdy předmětná nemovitost byla), avšak do vlastnictví ji nabýt nemohla z důvodu neplatnosti kupní smlouvy [rozpor s § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")], neboť kupní smlouvu uzavřel úpadce bez vědomí a souhlasu správce konkursní podstaty. Žalobkyně přitom poukazovala na to, že kdyby byla v katastru nemovitostí zapsaná poznámka o sepsání nemovitostí do konkursní podstaty, uvedenou kupní smlouvu by neuzavřela. V uvedeném opomenutí správce konkursní podstaty spatřovala žalobkyně základ pro uplatnění nároku na náhradu škody podle § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud žalobu zamítl, když dovodil, že žalobkyně, která se nestala vlastnicí nemovitostí, jež byly následně zpeněženy v rámci konkursu, se náhrady škody vůči žalovanému domáhat nemůže, neboť jí skutečná škoda spočívající v hodnotě této nemovitosti nevznikla (a není tedy osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na náhradu škody). 4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 Cdo 2297/2014-149, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že právní názor odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu skutečné škody, na němž spočívalo jeho rozhodnutí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, popř. na rozsudek ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, nebo rozsudek ze dne 30. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010) a nebyl důvod, aby v této věci byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Dovolací soud doplnil, že vzhledem k předmětu řízení (nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě nemovitosti, kterou žalobkyně nenabyla do vlastnictví) neměl význam pro rozhodnutí v této věci poukaz dovolatelky na to, že do zvelebení nemovitosti vložila své finanční prostředky. Další námitky týkající se skutkových okolností nebyly pak s ohledem na § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud uzavřel, že srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, který řešil otázku porušení povinností správce konkursní podstaty a nikoliv otázku majetkové újmy poškozeného, nedoložilo rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, jakož i okolností, které uplatnění jejího nároku na náhradu škody předcházely. Obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení nároku, které je dle jejího názoru příliš formalistické a v rozporu se zásadami logického uvažování, což vede k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu a o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud následně odepřel stěžovatelce právo na výkon spravedlnosti, když nepřesvědčivě odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání. Stěžovatelka nepovažuje rozhodnutí, na něž dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal, za přiléhavá a přesvědčivá a navíc nejsou ani pro danou věc dle jejího názoru použitelná. Vycházejíc z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10 vydaného v řízení o ústavní stížnosti týkající se vyloučení předmětné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, které předcházelo žalobě o náhradu škody, vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro aplikaci institutu náhrady škody podle § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Skutečnost, že soudy ignorují bez jakéhokoliv odůvodnění argumentaci stěžovatelky opírající se o citované usnesení, představuje shora namítané porušení práva obecnými soudy. III. 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Okresního soudu v Třebíči příslušný spis. 7. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí vycházejí v souladu s konstantní judikaturou i právní teorií z názoru, že ten, kdo nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohl ztratit vlastnictví a majetková újma spočívající v hodnotě této věci mu nemohla vzniknout. Jestliže tedy nemovitost nebyla součástí majetku stěžovatelky, nemohl se její majetek ani o hodnotu této věci zmenšit. Dále podotkl, že nároky z neplatně uzavřené kupní smlouvy jsou upraveny v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přičemž se jedná o nárok na vrácení kupní ceny. 8. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Okresní soud v Třebíči rovněž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud stěžovatelka poukazovala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10, možnost domáhat se náhrady škody po správci konkursní podstaty zde byla podmíněna splněním zákonných podmínek. Z napadených rozsudků však vyplynul kategorický závěr, že stěžovatelka podmínky nutné k uplatnění náhrady škody nesplňuje. 10. Vedlejší účastník řízení podobně jako Okresní soud v Třebíči poukazuje na to, že z usnesení sp. zn. III. ÚS 1277/10 nikterak nevyplývá, že by byl dán právní základ nároku na náhradu škody. Pokud soudy zkoumaly zákonné podmínky pro uplatnění náhrady škody, postupovaly v souladu s tímto rozhodnutím. 11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce k případné replice. Ta však na ně ve stanovené lhůtě nereagovala. IV. 12. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 13. Ústavní soud předesílá, že ačkoliv stěžovatelka podala poměrně obsáhlou ústavní st