II.ÚS 3676/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3676/19 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky EXPORT-IMPORT CZ s.r.o., se sídlem Vilantice 52, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2016, č. j. 24 C 51/2012-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 58 Co 36/2018-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 23 Cdo 4001/2018-194, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2019, doplněnou podáním ze dne 30. 3. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadená rozhodnutí obecných soudů vzešla ze sporného občanského soudního řízení, v němž stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalobkyně a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastnice"), v procesním postavení žalované. Předmětem řízení byla povinnost zaplatit částku 2 677 977 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"), jíž se stěžovatelka domáhala, stručně řečeno, z titulu pojistného plnění z pojistné smlouvy ze dne 18. 6. 2009, kterou uzavřela jako pojistník s vedlejší účastnicí jako pojistitelem (dále jen "předmětná pojistná smlouva"). Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení uvedené částky, zjednodušeně řečeno, proto, že stěžovatelce vznikla při přepravě lodního kontejneru s nákladem náhradních automobilových dílů odpovědnost za škodu vůči objednateli přepravy Johanessovi Schilcherovi (dále jen "poškozený") v důsledku krádeže tohoto kontejneru neznámým pachatelem. Stěžovatelka uplatnila nárok z pojistné smlouvy vůči vedlejší účastnici, ta jej však odmítla s tím, že se na něj vztahuje výluka z pojištění. 3. Stěžovatelka se proto domáhala žalobou po nalézacím soudu, aby uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku kryjící vzniklou škodu ve výši odpovídající pojistnému plnění dle předmětné pojistné smlouvy. Nalézací soud tuto žalobu svým napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť vedlejší účastnice se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, tento vzal za prokázané, že ke vzniku škody došlo a že se na tuto škodu vztahovalo pojištění z předmětné pojistné smlouvy, které bylo sjednáno platně. Z hlediska právního posouzení vycházel vzhledem k době vzniku škody ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění tehdy platném a účinném (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"), a dle § 44 zákona o pojistné smlouvě ve spojení s § 3 zákona o pojistné smlouvě dospěl k právnímu závěru, že pro přiznání uplatněného nároku by stěžovatelka musela kumulativně tvrdit a prokazovat jednak vznik své odpovědnosti za škodu přepravou věci pojištěným a jednak uhrazení této škody poškozenému. Stěžovatelka však tvrdila a prokazovala pouze první podmínku, splnění druhé podmínky nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno. Dovolávala-li se stěžovatelka § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, pak nárok z něj dle nalézacího soudu může uplatnit toliko poškozený, nikoliv pojištěný jako škůdce, proto stěžovatelka nebyla aktivně věcně legitimována. 4. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným rozsudkem napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu nalézacího, neboť konstatoval, že vztahy mezi účastníky řízení byly správně posuzovány dle zákona o pojistné smlouvě, přičemž s odkazem na § 42 až § 45 zákona o pojistné smlouvě měl za to, že pro úspěšné uplatnění nároku stěžovatelky na předmětné pojistné plnění proti vedlejší účastnici by bylo nutné, aby buď byla sama škodu poškozenému nejprve uhradila, nebo aby poté, co vedlejší účastnice odmítla pojistné plnění poškozenému zaplatit, poškozený žaloval stěžovatelku a dosáhl vůči ní pravomocného uložení povinnosti jí škodu uhradit, kterou by tak stěžovatelka byla nucena uhradit. V tomto ohledu zavrhl odvolací soud právní názor nalézacího soudu, že aktivně věcně legitimovaným vůči vedlejší účastnici byl poškozený, nicméně jelikož stěžovatelka ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), svá tvrzení nedoplnila o to, že by škodu poškozenému uhradila, zamítnutí její žaloby považoval za správné. Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky, že nalézací soud ji nepoučil o možném jiném právním posouzení, neboť dle odvolacího soudu žádné jiné právní posouzení nalézací soud neprovedl, stále řešil jen otázku, zda má stěžovatelka nárok na výplatu pojistného plnění v souladu s pojistnou smlouvou. Odvolací soud rovněž odmítl námitky stěžovatelky, že se nemohla vyjádřit k otázce věcné legitimace, a tedy rozsudek nalézacího soudu pro ni byl překvapivý, neboť stěžovatelka měla možnost se k právním závěrům nalézacího soudu vyjádřit v rámci odvolání, což také učinila. 5. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu nemohla založit otázka, zda je pojistník oprávněn domáhat se po pojistiteli náhrady škody podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, jestliže pojistitel odmítne k výzvě pojištěného poškozenému poskytnout náhradu škody, neboť na jejím řešení napadený rozsudek odvolacího soudu nestojí. Toto ustanovení totiž umožňuje pojištěnému požadovat v takových případech po pojistiteli, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému, nicméně toho se stěžovatelka nedomáhala, nýbrž žalobou požadovala zaplacení pojistného plnění po vedlejší účastnici přímo pro sebe. Mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody přitom judikatura Nejvyššího soudu striktně rozlišuje, a touto judikaturou se řídil i odvolací soud. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že soudy stěžovatelku nepoučily dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o nedostatku její věcné legitimace, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na nedostatku věcné legitimace, ale na absenci tvrzení zaplacení škody stěžovatelkou poškozenému. Ze stejného důvodu přípustnost nemohla založit ani otázka, zda stěžovatelčinu věcnou legitimaci nemohl založit § 50 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění velmi obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, svou procesní strategii a argumentaci, jakož i obsah napadených rozhodnutí, jenž bohatě komentuje. Aniž by bylo z její ústavní stížnosti jednoznačně patrné, kde končí rekapitulace dosavadních událostí a začíná vlastní ústavněprávní argumentace, je možno rekonstruovat její námitky uplatňované proti napadeným rozhodnutím v ústavní stížnosti jako 1) absenci poučení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu; 2) neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů; 3) nesprávné právní závěry nalézacího a odvolacího soudu; a 4) překvapivost rozhodnutí. Podstatu jednotlivých námitek lze ve zkratce představit následovně: 7. Ad 1) stěžovatelka formuluje svou zjevně stěžejní námitku nedostatečného poučení ze strany obecných soudů. Ačkoliv stěžovatelka tuto námitku odůvodňuje velmi obšírně a rozsáhle, lze ji přiblížit tak, že dle názoru stěžovatelky nalézací soud pochybil, pokud zamítl její žalobu přesto, že jí za situace, kdy zastával odlišné právní posouzení, než jaké zastávala ona, neposkytl poučení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Nalézací soud poučil stěžovatelku toliko dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního